Ani zkoušky neotřásly mou nadějí

VYPRÁVÍ ANDREJ HANÁK

Psal se rok 1943 a zuřila druhá světová válka. Kvůli svému neutrálnímu postoji jsem byl ve vězení v Budapešti. Zde mi vousatý pravoslavný kněz nabídl Bibli výměnou za třídenní příděl chleba. Trpěl jsem sice hrozným hladem, ale jsem přesvědčen, že to byla dobrá výměna.

KDYŽ za druhé světové války naši zemi zabrali nacisté, bylo velmi náročné zachovat si čisté křesťanské svědomí. Ale i potom, během více než čtyřiceti let komunistického režimu, musel každý, kdo chtěl sloužit našemu Stvořiteli, Jehovovi Bohu, vyvíjet velké úsilí, aby se nedopustil kompromisu vůči biblickým zásadám.

Dříve než popíšu, co tehdy znamenalo zachovat ryzost Bohu, dovolte mi, abych vám řekl něco o sobě. Určitě vás bude zajímat, co v těch letech svědkové Jehovovi prožívali. Nejdříve bych rád popsal okolnosti, jež vedly k tomu, že jsem začal přemýšlet o význačných náboženstvích v naší oblasti.

Zneklidňující náboženská otázka

Narodil jsem se 3. prosince 1922 v Pácinu, což je maďarská vesnice blízko slovenských hranic. Slovensko tehdy tvořilo východní část Československa. Když po druhé světové válce Sovětský svaz pohltil část Československa, byly hranice s Ukrajinou necelých třicet kilometrů od Pácinu.

Moji rodiče byli oddaní katolíci a já byl druhé z pěti dětí, které se jim narodily. Když mi bylo třináct let, stalo se něco, co mě podnítilo, abych začal vážně  uvažovat o náboženství. Doprovázel jsem matku na osmdesátikilometrové pouti do vesnice Máriapócs v Maďarsku. Šli jsme tam pěšky, protože jsme věřili, že si tím zajistíme větší požehnání. Této pouti se účastnili jak římští katolíci, tak řeckokatoličtí věřící. Dříve jsem si myslel, že tyto dvě církve patří do jakéhosi sjednoceného katolického náboženství. Brzy jsem však zjistil, že to tak není.

Shodou okolností se jako první sloužila řeckokatolická mše. Proto jsem se rozhodl, že se jí zúčastním. Když matka později zjistila, že jsem tam byl, velmi se rozčílila. Poněkud zmaten jsem se zeptal: „Záleží na tom, na jakou mši jdu? Nepřijímáme snad všichni stejné Kristovo tělo?“

Matka mi na to nedokázala odpovědět, a proto jednoduše řekla: „Synu, klást takové otázky je hřích.“ Tyto otázky mi však v mysli zůstaly.

Odpověď na moje otázky

Krátce před druhou světovou válkou — to mi bylo sedmnáct let — jsem se přestěhoval o několik kilometrů dále do Stredy nad Bodrogom, malého města, které nyní leží na východním Slovensku. Šel jsem tam do učení k místnímu kováři. V jeho domácnosti jsem se však naučil nejen to, jak dělat podkovy pro koně a tvarovat ze žhavého kovu další předměty, ale také něco daleko hodnotnějšího.

Kovářova manželka Mária Pankovicsová byla svědek Jehovův. Během dne jsem se tedy učil u jejího manžela kovářskému řemeslu, ale večer jsem studoval Bibli a chodil na shromáždění místních svědků. Jako kovářský učeň jsem více ocenil slova Žalmu 12:6: „Jehovovy řeči jsou ryzí řeči, jako stříbro přečištěné v zemní tavicí peci, čištěné sedmkrát.“ Ty večery, kdy jsem zkoumal „Jehovovy řeči“ a dostával odpovědi na své biblické otázky, byly velmi příjemné.

Netušil jsem, že v důsledku druhé světové války, která nabírala na obrátkách, bude moje víra velmi brzy vyzkoušena.

Uvězněn za víru

Nedlouho potom, co jsem se začal učit kovářskému řemeslu, se museli mladí muži v Maďarsku zúčastnit vojenského výcviku. Na základě biblické zásady uvedené u Izajáše 2:4 jsem se ale rozhodl, že ‚se již nebudu učit válce‘. Kvůli tomu jsem byl odsouzen k deseti dnům vězení. Po svém propuštění jsem v biblickém studiu pokračoval a 15. července 1941 symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě.

Nacistické Německo tehdy napadlo Sovětský svaz, a východní Evropu zachvátila válka. Válečná propaganda byla čím dál intenzivnější a projevy nacionalismu sílily. Svědkové Jehovovi však v souladu se svým přesvědčením založeným na Bibli zůstávali neutrální.

V srpnu 1942 byl proti nám zahájen ostrý útok. Úřady připravily deset sběrných míst, kam měli být shromážděni mladí i starší svědkové. Do těchto míst byli odvezeni i ti, kdo ještě nebyli pokřtěni, ale bylo o nich známo, že jsou se svědky v kontaktu. Já jsem byl mezi těmi, kteří byli odvedeni do vězení v Sárospataku, což je město vzdálené asi dvacet kilometrů od naší vesnice Pácin.

Nejmladšímu vězni byly pouhé tři měsíce. Byl uvězněn spolu se svou matkou, která byla  svědek. Když jsme žádali o nějaké jídlo alespoň pro to dítě, strážce odsekl: „Jen ať řve. Aspoň z něj vyroste dobrý svědek.“ Bylo nám toho malého líto, a zároveň nás zarmoutilo, jak dokázala nacistická propaganda zatvrdit srdce tohoto mladého strážce.

Byl jsem odsouzen na dva roky vězení. Potom mě převezli do budapešťského vězení na Margit Körút 85. Cely měřily přibližně čtyři krát šest metrů a bylo v nich natěsnáno asi 50 až 60 vězňů. Osm měsíců jsme zde žili bez koupelny a záchodu. Nemohli jsme se tedy vysprchovat nebo vykoupat ani si vyprat oblečení. Všichni jsme měli spoustu vší a v noci nám po špinavém těle lezly štěnice.

Každé ráno jsme museli vstávat ve čtyři hodiny. Ke snídani jsme měli pouze malý hrnek kávy. K obědu jsme dostávali stejné množství polévky a k tomu asi 150 gramů chleba a trochu jakési omáčky. K večeři nebylo nic. Ačkoli mi bylo dvacet let a byl jsem zdravý, časem jsem zeslábl tak, že jsem neměl sílu ani chodit. Vězni začali umírat hladem a na následky infekce.

V té době přišel do naší cely nový vězeň. Byl to vousatý pravoslavný kněz, o kterém jsem se zmínil na začátku. Směl si ponechat svou Bibli. Velmi jsem ji toužil číst. Když jsem ho však požádal, aby mi ji na chvíli půjčil, odmítl. Později ale za mnou přišel a řekl: „Poslyš, mládenče, tu Bibli můžeš mít. Prodám ti ji.“

„Prodáte? A za co?“ zeptal jsem se. „Nemám u sebe žádné peníze.“

Tehdy mi nabídl svou Bibli výměnou za můj třídenní příděl chleba. Tato výměna se mi opravdu velmi vyplatila. Trpěl jsem sice tělesným hladem, ale dostával jsem duchovní pokrm, který v té těžké době pomáhal ve zkouškách nejen mně, ale i jiným bratrům. Tu Bibli mám dodnes. (Matouš 4:4)

Zkouška naší neutrality

V červnu 1943 byli mladí svědkové z celého Maďarska — celkem asi sto šedesát mladých mužů — převezeni do města Jászberény blízko Budapešti. Když jsme odmítli nasadit si vojenské čepice a připevnit na paži trikolóru, naložili nás do nákladních vagonů a odvezli na nádraží Budapešť-Kőbánya. Zde vojenští důstojníci postupně každého jmenovitě vyzvali, aby z vagonu vystoupil a hlásil se jako voják.

Dostali jsme příkaz, abychom řekli: „Heil Hitler“, což znamená „Sláva Hitlerovi“. Každý svědek, který to odmítl udělat, byl surově zbit. Nakonec to důstojníky přestalo bavit, a proto jeden z nich řekl: „Podáme si ještě jednoho, ale ten to nepřežije.“

Tibor Haffner, dlouholetý svědek, který byl o něco starší než já, měl seznam svědků ve vagonu. Pošeptal mi: „Bratře, teď jsi na řadě ty. Buď statečný. Důvěřuj v Jehovu.“ Nato mě zavolali. Postavil jsem se do dveří vagonu. Nařídili mi, abych vystoupil. „Na něm není do čeho uhodit,“ pronesl jeden voják. Potom mi řekl: „Když se budeš hlásit podle příkazu, zařídíme, abys byl přidělen do kuchyně a připravoval tam jídlo. Jinak zemřeš.“

 „K vojenské službě se hlásit nebudu,“ odpověděl jsem. „Chci zpátky do vagonu ke svým bratrům.“

Vojákovi se mě zželelo, a tak mě popadl a hodil zpátky do vagonu. Vzhledem k tomu, že jsem vážil asi 40 kilogramů, nebylo to nic obtížného. Bratr Haffner ke mně přišel, vzal mě kolem ramen, pohladil mě po tváři a citoval mi Žalm 20:1: „Kéž ti Jehova odpoví v den tísně. Kéž tě chrání jméno Jákobova Boha.“

V pracovním táboře

Potom jsme byli lodí dopraveni po Dunaji do Jugoslávie. V červenci roku 1943 jsme se dostali do pracovního tábora v blízkosti města Bor, kde byly jedny z největších dolů na měděnou rudu v Evropě. Časem bylo v táboře okolo 60 000 lidí různých národností, včetně asi 6 000 Židů a přibližně 160 svědků Jehovových.

Svědkové byli umístěni v jednom velkém baráku. Uprostřed byly stoly a lavice, kde jsme měli dvakrát týdně shromáždění. Studovali jsme časopisy Strážná věž, které někdo propašoval do tábora, a četli jsme si Bibli, kterou jsem vyměnil za příděl chleba. Také jsme zpívali písně a společně jsme se modlili.

Zároveň jsme se snažili udržovat dobré vztahy s ostatními vězni, což se prokázalo jako užitečné. Jeden z našich bratrů dostal silné střevní bolesti a strážci mu nebyli ochotni zajistit pomoc. Když se jeho stav zhoršoval, jeden židovský spoluvězeň, který byl lékař, se uvolil ho operovat. Dal bratrovi jakési primitivní anestetikum a operaci provedl nabroušenou střenkou lžíce. Bratr se zotavil a po válce se vrátil domů.

Práce v dolech byla vyčerpávající a jídla bylo málo. Dva bratři zahynuli při nehodě v dole a jeden zemřel následkem nemoci. Když se v září 1944 blížila ruská armáda, padlo rozhodnutí tábor vyklidit. Tomu, co se potom stalo, bych nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči.

Pochod hrůzy

Po vyčerpávajícím týdenním pochodu jsme spolu s mnoha židovskými vězni dorazili do Bělehradu. Pokračovali jsme v cestě a za několik dní jsme se nakonec dostali do vesnice Cservenka (nyní Crvenka).

Když jsme přišli do Cservenky, svědkové Jehovovi dostali příkaz, aby se postavili do řad po pěti. Z každé druhé řady byl potom vybrán jeden. Když byli odváděni, dívali jsme se za nimi se slzami v očích, protože jsme si mysleli, že jdou na popravu. Za chvíli se ale vrátili. Co se stalo? Němečtí vojáci na nich chtěli, aby kopali hroby, ale maďarský velitel řekl, že celý týden nejedli, a proto jsou na práci příliš slabí.

Ten večer nás svědky odvedli do podkroví budovy, která se používala k sušení cihel. Jeden německý důstojník nám řekl: „Buďte tady  tiše a čekejte. Tahle noc bude příšerná.“ Potom zamkl dveře. Za několik minut jsme slyšeli, jak vojáci křičí: „Los! Los!“ (Pohyb! Pohyb!) Nato byl slyšet zvuk kulometu a následovalo děsivé ticho. Znovu jsme slyšeli: „Los! Los!“ a další střelbu.

Otvory ve střeše jsme viděli, co se děje. Vojáci vyváděli desítky židovských vězňů, které potom postavili k okraji jámy a postříleli. Na hromady těl potom naházeli ruční granáty. Před svítáním byli kromě osmi všichni židovští vězni mrtví a němečtí vojáci utekli pryč. Byli jsme psychicky i fyzicky na dně. Mezi svědky, kteří byli popravě přítomni, byli i János Török a Ján Bali. Oba dosud žijí.

Zůstal jsem naživu

Pod dohledem maďarských vojáků jsme pochodovali na sever a potom na západ. Ačkoli nás opakovaně žádali, abychom se zapojili do vojenské činnosti, dokázali jsme nejen zachovat neutralitu, ale i přežít.

V dubnu 1945 jsme se ocitli mezi německou a ruskou armádou u města Szombathely, blízko maďarských hranic s Rakouskem. Tam byl kvůli náletu vyhlášen poplach, a maďarský kapitán, který nás hlídal, se zeptal: „Mohu jít s vámi hledat úkryt? Vidím, že je s vámi Bůh.“ Když jsme po bombardování opouštěli město, míjeli jsme mrtvá těla zvířat i lidí.

Když kapitán viděl, že konec války je na dohled, shromáždil nás a řekl: „Děkuji vám za to, že jste na mě brali ohled. Tady je pro každého nějaký čaj a cukr. Alespoň něco.“ A my jsme mu poděkovali, že s námi jednal tak lidsky.

Za několik dnů přišli Rusové a my jsme se v malých skupinkách vydali k domovu. Naše nesnáze tím však zdaleka neskončily. Když jsme se dostali do Budapešti, zadrželi nás Rusové a chtěli nás také odvést do armády — tentokrát do sovětské.

Tímto úkolem byl pověřen vysoce postavený důstojník ruské armády, který byl původním povoláním lékař. Při vstupu do místnosti jsme ho nepoznali, ale on poznal nás. Byl s námi v pracovním táboře v Boru a patřil k těm několika Židům, kteří tehdy německou genocidu přežili. Když nás uviděl, nařídil strážím: „Těch osm mužů nechte jít domů.“ Byli jsme mu vděční, ale především jsme děkovali Jehovovi za jeho ochranu.

Stále mám pevnou naději

Nakonec jsem 30. dubna 1945 dorazil domů do Pácinu. Krátce nato jsem se vrátil ke kováři ve Stredě nad Bodrogom, abych dokončil své učení. Pankovicsovi mi již předtím dali velmi mnoho — nejen řemeslo, kterým jsem si mohl vydělávat na živobytí, ale i něco důležitějšího, totiž biblické pravdy, které změnily můj život. A nyní mi dali ještě něco dalšího. Dvacátého  třetího září 1946 se jejich půvabná dcera Jolana stala mou manželkou.

S Jolanou jsme opět pokračovali v pravidelném studiu Bible a v kazatelské činnosti. V roce 1948 jsme zažili další požehnání, když se nám narodil syn Andrej. Naše radost z náboženské svobody však netrvala dlouho. Záhy se v naší zemi chopili moci komunisté, a začala další vlna pronásledování. V roce 1951 jsem byl povolán do armády, tentokrát československými komunistickými úřady. A historie se opakovala — soud, trest odnětí svobody, uvěznění, otrocká práce a hladovění. S Boží pomocí jsem to ale opět přežil. V roce 1952 jsem byl na amnestii propuštěn a vrátil jsem se ke své rodině v Ladmovcích na Slovensku.

Přes zákaz naší křesťanské činnosti, který trval asi čtyřicet let, jsme v naší posvátné službě pokračovali. V letech 1954 až 1988 jsem měl výsadu sloužit jako cestující dozorce. O víkendech jsem navštěvoval sbory svědků Jehovových a povzbuzoval bratry a sestry, aby v ryzosti vytrvávali. A během týdne jsem byl se svou rodinou a chodil do zaměstnání, abych nám zajistil obživu. Po celou tu dobu jsme cítili Jehovovo láskyplné vedení. Poznal jsem pravdivost žalmistových slov: „Kdyby se Jehova neprokázal být s námi, když lidé povstali proti nám, pak by nás byli spolkli dokonce zaživa, když proti nám hořel jejich hněv.“ (Žalm 124:2, 3)

Byli jsme s Jolanou velmi šťastni, když se náš syn Andrej časem oženil a stal se z něj zralý křesťanský dozorce. Jeho manželka Eliška a jejich dva synové Radim a Daniel jsou také aktivní v křesťanské službě. V roce 1998 mě potkala velká ztráta, protože moje milovaná Jolana zemřela. Vyrovnat se s tím je pro mě ze všech zkoušek, které jsem zažil, tou nejtěžší. Každý den cítím, že mi chybí, ale čerpám útěchu z nádherné naděje na vzkříšení. (Jan 5:28, 29)

Nyní je mi 79 let a sloužím jako starší ve sboru Slovenské Nové Mesto. Největší radost mi působí to, že mohu lidem ve svém okolí předávat drahocennou biblickou naději. Když se dívám do minulosti na více než 60 let, které jsem strávil ve službě Jehovovi, jsem přesvědčen, že s Boží pomocí lze všechny překážky a zkoušky překonat. To, po čem toužím a v co doufám, odpovídá slovům Žalmu 86:12: „Chvalořečím ti, Jehovo, můj Bože, celým srdcem, a budu oslavovat tvé jméno na neurčitý čas.“

[Obrázek na straně 20]

Bible, kterou jsem dostal výměnou za příděl chleba

[Obrázek na straně 21]

Tibor Haffner mě povzbuzoval ve zkouškách

[Obrázek na straně 22]

Svědkové v pracovním táboře v Boru

[Obrázek na straně 22]

Pohřeb svědka v táboře v Boru za přítomnosti německých vojáků

[Obrázek na straně 23]

János Török a Ján Bali (vložený obrázek), kteří byli také přítomni masakru

[Obrázky na straně 23]

V září 1946 se Jolana stala mou manželkou

[Obrázek na straně 24]

Se synem, jeho manželkou a mými vnoučaty