Něco lepšího než „dokonalé vlny“

Vypráví Karl Heinz Schwoerer

Narodil jsem se v roce 1952 v Pittsburghu v Pennsylvánii, ale vyrůstal jsem v New Smyrna Beach na Floridě. V dospívání jsem začal surfovat a tento sport mě úplně pohltil. Stal se nejdůležitější věcí v mém životě.

V ROCE 1970 jsem začal studovat na Embry-Riddle Aeronautical University v Daytona Beach na Floridě a chtěl jsem se stát pilotem dopravních letadel. Byl jsem ale čím dál víc zklamaný vládou, která tehdy vedla podle mého názoru nespravedlivou válku ve Vietnamu. Podobně jako mnozí mladí lidé, i já jsem byl znechucen tím, co se tehdy dělo ve světě, a tak jsem ze školy odešel a přidal jsem se k hippies. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy a bral jsem drogy.

Brzy nato jsem se seznámil se Susan, odvážnou a podnikavou dívkou s velkým talentem na malování a fotografování. Spočítal jsem si, že pokud nebudeme žít nějak nákladně, postačí nám, abych na Floridě šest až osm měsíců pracoval ve stavebnictví, a zbytek roku pak budeme moct stanovat na pobřeží Tichého oceánu v Mexiku a střední Americe.

Zájem o duchovní věci

Bezstarostný život na nádherných tropických plážích byl velmi příjemný. Sue se věnovala malování a fotografování a já jsem surfoval. Po několika letech jsme si však začali uvědomovat, že náš život postrádá hlubší smysl — jako by v něm něco scházelo. A tak jsem v polovině roku 1975 na pobřeží Tichého oceánu v Kostarice pocítil potřebu dát svému životu i duchovní rozměr. Začal jsem číst knihy o východních náboženstvích a filozofiích, které byly v té době velmi populární.

V těchto knihách byla často pravdivost nějakého tvrzení dokládána citátem z Bible, a proto jsem došel k závěru, že právě Bible musí být zdrojem pravdy. Vyměnil jsem tedy několik halucinogenních hub za starý anglický překlad King James Version. Každé dopoledne jsem surfoval a odpoledne jsem si sedl a četl si ho. I když jsem to dělal s velkým nadšením, spoustě věcí jsem nerozuměl.

„Máte k Bibli nějaké otázky?“

V srpnu roku 1975 jsme se při cestě z Kostariky do Spojených států zastavili v jedné lékárně v Salvadoru, protože jsme potřebovali koupit nějaké léky. S lékárníkem jsme se nedokázali dorozumět, a tak se jiná zákaznice nabídla, že nám pomůže. Jmenovala se Jenny, bylo jí 16 let a španělsky mluvila plynně. Řekla nám, že ona i její rodiče patří ke svědkům Jehovovým a že se ze Spojených států přestěhovali do Salvadoru, aby druhým pomáhali poznat Bibli.

Pak se mě zeptala: „Máte k Bibli nějaké otázky?“

 „Ano, mám,“ odpověděl jsem. I když bylo na první pohled vidět, že patříme k hippies, Jenny nás bez váhání pozvala domů, abychom se seznámili s jejími rodiči, Joem a Nancy Trembleyovými. Pozvání jsme přijali. Celé odpoledne jsme jim kladli biblické otázky a velmi na nás zapůsobilo, jak na ně Joe a Nancy odpovídali. Vždycky řekli: „Najděte si ve vaší Bibli ten a ten verš a přečtěte ho.“

Čas rychle utekl a bylo již pozdě večer, a tak nám nabídli, abychom u nich doma přenocovali. Nedovolili nám ale spát v jedné ložnici, protože jsme nebyli manželé. Sue a Jenny zůstaly vzhůru dlouho do noci a rozebíraly různé biblické náměty — od Adama až po Armagedon.

Zelená Bible

Než jsme se příští den vydali na cestu, Joe a Nancy nám dali kupu časopisů Strážná věž a Probuďte se!, několik knih a Bibli. Byl to Překlad nového světa, který tehdy měl zelené desky. Joe nám také ukázal sál Království. V této jednoduché, obyčejné budově se svědkové scházeli ke studiu Bible. Uvědomil jsem si, jak je tato stavba odlišná od kostelů křesťanských církví, které jsou sice okázalé, ale lidé se tam z Bible nedozví téměř nic.

Když jsme později téhož dne zastavili na hranicích do Guatemaly, zelená Bible celníky úplně zmátla. Věděli totiž, že je to Bible, kterou běžně používají svědkové Jehovovi, ale my jsme jako svědkové rozhodně nevypadali. Navzdory našemu vzhledu nás po několika minutách nechali jet dál. To zase zmátlo nás, protože normálně naše auto i zavazadla prohledávali a pátrali po drogách nebo pašovaném zboží. Začali jsme tedy zelenou Bibli považovat za náš talisman.

Pokračovali jsme ve čtení Bible a pomůcek k jejímu studiu, a díky tomu jsme si stále více uvědomovali, že jsme našli pravdu o Bohu. Cestou přes Mexiko jsem se těšil na surfování v Puertu Escondidu, mém nejoblíbenějším surfařském místečku. Byl jsem rozhodnutý užít si „dokonalé vlny“ a pak se vrátit na Floridu a stát se Jehovovým služebníkem.

Následující dva týdny jsem vždy ráno surfoval a odpoledne jsem na pláži četl Bibli a studijní pomůcky. Zelená Bible upoutala pozornost jedné osmileté holčičky. Trvala na tom, že s ní musíme večer někam jít. Nechápali jsme, kam nás to zve, věděli jsme jen, že to má co dělat se zelenou Biblí. Odmítli jsme, ale ona se nenechala odbýt. Po několika dnech jsme se tedy nakonec rozhodli, že s ní půjdeme. Vzala nás do sálu Království svědků Jehovových, malého bambusového domku s doškovou střechou. Všichni nám na uvítanou podali ruku a objali nás, jako bychom byli jejich staří přátelé.

Velmi na nás zapůsobilo uctivé chování všech přítomných. Některé děti po nás  neustále pokukovaly, protože pravděpodobně nikdy neviděly lidi s tak dlouhými blonďatými vlasy. Rodiče je proto museli opakovaně napomínat, aby dávaly pozor. Ale právě takového mladého člověka Jehova použil, aby nás přivedl na naše první shromáždění.

Rozhodli jsme se sloužit Jehovovi

Po dvou týdnech surfování na úžasných vlnách jsem prodal svoje prkna a vydali jsme se na cestu na Floridu. Tam jsme se svědky Jehovovými začali studovat Bibli a chodit na všechna shromáždění. Byli jsme rozhodnuti Jehovovi sloužit, a tak jsme spolu přestali žít a přerušili jsme blízké kontakty s našimi bývalými přáteli. Oholil jsem si plnovous, nechal se ostříhat a Sue si koupila nějaké slušné oblečení. O čtyři měsíce později jsme se vzali a v dubnu roku 1976 jsme se zasvětili Bohu a dali se pokřtít.

Náš život konečně získal smysl. Byli jsme Jehovovi vděční za všechno jeho požehnání, a chtěli jsme se proto vrátit do nějaké země, kde se mluví španělsky, a kázat tam dobrou zprávu o Božím Království. Starší v našem sboru nám ale doporučili něco jiného. „Ještě s tím počkejte. Nejdřív si vypěstujte pevnou víru, abyste tam pak byli skutečnou pomocí.“ Jejich radu jsme přijali. Dali jsme si proto za cíl stát se průkopníky, jak svědkové Jehovovi říkají těm, kdo velkou část svého času věnují kázání.

Sue se stala průkopnicí v lednu roku 1978. Chtěl jsem se k ní přidat, ale ještě jsem musel univerzitě splácet školné. Napadlo mě jednoduché řešení: Prohlásím, že své finanční závazky nejsem schopen plnit, a v průkopnické službě mi pak už nebude nic bránit.

Starší mi však tento plán moudře rozmluvili a vysvětlili mi, že by to nebylo v souladu s biblickou zásadou, že se máme chovat „ve všem poctivě“. (Hebrejcům 13:18) Dál jsem tedy pracoval a splácel dluh. Svého cíle jsem konečně dosáhl v září 1979, kdy jsem i já začal sloužit jako průkopník. Vedli jsme jednoduchý život, a tak stačilo, abych pracoval pouze několik dní v týdnu.

Sloužíme v brooklynském betelu

V dubnu 1980, po necelém roce společné průkopnické služby, nás čekalo velké překvapení. Nějakou dobu předtím bratři hledali ty, kdo by byli ochotní pracovat na stavbách, a tak jsme vyplnili přihlášku ke službě v betelu, světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku. Teď jsme dostali pozvání, abychom tam do 30 dnů přijeli. Bojovali jsme se smíšenými pocity, protože jsme měli průkopnickou službu moc rádi. Nebyli jsme si jisti, co máme dělat, a proto jsme si o tom promluvili s dvěma staršími. Pomohli nám uvědomit si, že služba v betelu je velká výsada. Poradili nám, abychom to tam zkusili alespoň rok. A tak jsme všechno prodali a vydali se do Brooklynu.

Dva roky jsem pracoval na stavbě a pak jsem byl pozván do projekční a stavební kanceláře, kde jsem se vyškolil na projektanta. Sue pracovala rok ve vazárně a pak ji pozvali do grafického oddělení. Vždy při našem výročí svatby jsme se ohlédli za uplynulým rokem, zvážili své okolnosti a přání a rozhodli se, že chceme ve službě v betelu pokračovat.

Během let jsme zde získali několik skvělých blízkých přátel. Navíc jsme si uvědomovali, že v betelu můžeme Jehovovi a našemu celosvětovému společenství bratrů sloužit velmi uspokojujícím a smysluplným způsobem, a to posilovalo naše rozhodnutí zůstat. V roce 1989 jsme se začali učit španělsky a díky tomu jsme pak byli přiděleni do jednoho španělského sboru v Brooklynu. A tak jsme mohli zažívat radost ze služby ve dvou nádherných odvětvích — jak v betelu, tak v cizojazyčném sboru.

Jednou nás v betelu v Brooklynu navštívila Jenny. Bylo zajímavé poslechnout si příběh o našem setkání v Salvadoru z jejího pohledu.  Byla tenkrát na biblickém studiu a necítila se dobře. Cestou domů se tedy rozhodla, že se staví v lékárně. Z nějakého důvodu však nešla tam, kam chodila vždycky, ale tam, kde jsme byli my.

Sloužíme v zahraničí

Jednoho dne v roce 1999 mě můj dozorce v betelu překvapil otázkou: „Byl bys ochotný odjet do odbočky v Austrálii a pracovat tam tři měsíce na jednom projektu v regionální projekční kanceláři?“

Bez váhání jsem odpověděl, že ano. Brzy jsme již byli na cestě do Austrálie, kde jsme nakonec zůstali tři roky. S radostí jsem se podílel na projektování komplexů odboček v několika zemích Orientu a v jižním Tichomoří. Když jsme se v roce 2003 vrátili do Brooklynu, už na nás čekalo další překvapení. Opět jsme dostali nabídku sloužit v cizí zemi — tentokrát v regionální kanceláři pro výstavbu sálů Království v odbočce v Brazílii, která leží nedaleko velkoměsta São Paulo.

Tam jsme až dodnes. Tato kancelář dohlíží na výstavbu sálů Království téměř v celé Jižní Americe. V rámci své práce cestuji a pomáhám s jednotlivými stavbami a povzbuzuji ty, kdo se na nich podílejí. Sue mě na těchto cestách doprovází.

Udržujeme si správný žebříček hodnot

Surfování mám sice stále rád, ale našel jsem něco lepšího než „dokonalé vlny“. Tomuto sportu jsem proto vyhradil správné místo a věnuji se mu jen rekreačně. S láskyplnou podporou své manželky se v životě zaměřuji na něco mnohem důležitějšího — na službu našemu milujícímu Bohu Jehovovi.

Dnes své možnosti a schopnosti využíváme hlavně k podpoře Božího Království a pravého uctívání Jehovy Boha. Naučili jsme se, že nejdůležitější není to, kde Jehovovi sloužíme, ale to, že mu sloužíme celou duší. (Kolosanům 3:23)

[Praporek na straně 25]

„Surfování mám sice stále rád, ale našel jsem něco lepšího než ‚dokonalé vlny‘“

[Obrázek na straně 22 a 23]

Fotografie, na které surfuji, byla použita na plakátu Letního surfařského festivalu

[Obrázek na straně 23]

Když mi bylo 13

[Obrázek na straně 23]

Životní styl hippies mi nepřinášel uspokojení

[Obrázky na straně 25]

Vpravo nahoře: Pomáhám na stavbě sálu Království

Dole: Se Sue dnes