DNE 17. prosince 2010 došla Muhammadu Buazízímu trpělivost. Tento 26letý pouliční prodavač v Tunisku byl zoufalý, protože nemohl sehnat lepší práci. Také si uvědomoval, že zkorumpovaní úředníci chtějí úplatky. To ráno mu inspektoři zabavili zásoby hrušek, banánů a jablek. Když mu brali váhy, snažil se jim v tom zabránit a podle některých očitých svědků mu policistka dala facku.

Ponížený a rozzuřený si šel na blízký úřad stěžovat, ale nikoho to nezajímalo. Před budovou vykřikoval: „A jak mám podle vás uživit rodinu?“ Pak se polil hořlavinou a škrtl sirkou. Za necelé tři týdny na popáleniny zemřel.

Tento zoufalý čin na obyvatele Tuniska silně zapůsobil. Podle mnohých byl impulzem ke vzpouře, která vedla k sesazení tamního režimu. Protesty se brzy rozšířily i do jiných arabských zemí. Evropský parlament udělil v roce 2011 Buazízímu a čtyřem dalším aktivistům Sacharovovu cenu za svobodu myšlení a londýnský deník The Times ho označil za osobnost roku 2011.

Z tohoto příkladu je vidět, že protesty mohou hodně změnit. Co se ale za vlnou protestů v posledních letech skrývá? Dají se problémy řešit i jinak?

Častým důvodem je:

• Nespokojenost se sociálním systémem. Když jsou lidé přesvědčeni, že vláda a ekonomika uspokojují jejich potřeby, nemají důvod se bouřit – pracují v zavedeném systému, aby se o sebe postarali. Naproti tomu pokud mají pocit, že tyto systémy jsou zkorumpované a nespravedlivé, nastavené tak, aby to vyhovovalo skupině privilegovaných, zbývá jen krůček k sociálním nepokojům.

• Určitý impulz. Často je to nějaká událost, co pohne lidi k činům, takže ze stavu rezignace dojdou k přesvědčení, že musí něco udělat. Případ Muhammada Buazízího například spustil vlnu protestů v Tunisku. Hladovka aktivisty Anny Hazareho, který bojoval proti korupci, zase nastartovala demonstrace jeho příznivců ve 450 větších i menších městech v Indii.

V Bibli je už dlouho napsáno, že žijeme „ve světě, kde mají někteří lidé moc a jiní pod nimi trpí“. (Kazatel 8:9, Good News Translation) Korupce a nespravedlnost jsou dnes ještě rozšířenější než v době, kdy byla tato slova zapsána. Lidé si víc než kdy dřív uvědomují, že je politické a ekonomické systémy zklamaly. Díky smartphonům, internetu a zprávám, které jsou k dispozici 24 hodin denně, může nějaká událost na odlehlém místě vyvolat reakci na velkém území.

Obhájci sociálních nepokojů tvrdí, že protesty přináší dobré výsledky. Patří k nim:

• Pomoc chudým. V období velké krize ve 30. letech minulého století městští úředníci v Chicagu vystěhovávali lidi, kteří neměli na zaplacení nájmu. Následné nepokoje úředníky v jejich akci zastavily, a přiměly je dokonce k tomu, aby některým výtržníkům dali práci. Díky podobným protestům v New Yorku se do svých domovů mohlo vrátit asi 77 000 rodin.

• Dosažení spravedlnosti. Bojkot městských autobusů v Montgomery ve státě Alabama v letech 1955 a 1956 vedl ke zrušení zákona o segregaci v autobusech, neboli vyčlenění míst pro bělochy a černochy.

• Zrušení stavebních projektů. V prosinci 2011 desítky tisíc lidí demonstrovaly proti výstavbě uhelné elektrárny poblíž Hongkongu, protože se  obávali znečištění životního prostředí. Projekt byl zrušen.

Samozřejmě že protestující ne vždy dosáhnou svých cílů. Například vláda proti demonstrantům tvrdě zakročí, spíš než aby se podvolila jejich požadavkům. Prezident jednoho státu na Blízkém východě se nedávno o protestním hnutí ve své zemi vyjádřil: „Musíme je udeřit železnou pěstí.“ V této vzpouře zemřely tisíce lidí.

I když demonstranti svých cílů dosáhnou, nevyhnutelně vyvstanou nové problémy. Muž, který pomohl svrhnout hlavu státu jedné africké země, se v rozhovoru pro časopis Time vyjádřil o novém režimu takto: „Byla to utopie, která se rázem zvrhla v chaos.“

Mnohé známé osobnosti si myslí, že bojovat proti tvrdému režimu je morální povinnost. Například Václav Havel, který strávil léta ve vězení, protože se zastával lidských práv, v roce 1985 napsal: „Nabízí-li [disident] něco, pak pouze svou kůži. A tu nabízí jen proto, že nemá jiný způsob, jak dotvrdit pravdu, za níž stojí.“ (Anatomie jedné zdrženlivosti)

Havlova slova naplnil Muhammad Buazízí a jemu podobní svými zoufalými činy.  V jedné asijské zemi se nedávno desítky lidí upálily na protest proti náboženským a politickým represím. Jeden muž vyjádřil pocity, které se skrývají za tímto extrémním jednáním, když redaktorovi časopisu Newsweek řekl: „Nemáme zbraně. Nechceme ubližovat jiným lidem. Co jiného může člověk dělat?“

Řešení takových problémů, jako je nespravedlnost, korupce a útlak, nabízí Bible. Mluví se v ní o vládě, kterou sestavil Bůh, má sídlo v nebi a nahradí neúspěšné politické a ekonomické systémy, které jsou příčinou protestů. Proroctví o nejvyšším představiteli této vlády říká: „Osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka. Z útlaku a z násilí vyplatí jejich duši.“ (Žalm 72:12, 14)

Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že Boží království je jedinou nadějí na život v míru. (Matouš 6:9, 10) Proto se demonstrací neúčastní. Není ale myšlenka, že Boží vláda odstraní příčiny protestů, utopií? Může to tak vypadat. Mnozí lidé však této vládě důvěřují. Chtěli byste se o ní dozvědět víc?