NARODILY jsme se v Severní Ostrobotnii ve Finsku. Rodiče byli zemědělci a kromě nás měli ještě osm dětí. Naše dětství poznamenala druhá světová válka. Ačkoli jsme žili stovky kilometrů od fronty, válečné hrůzy v nás zanechaly hluboké stopy. Když byla bombardována nedaleká města Oulu a Kalajoki, viděli jsme na noční obloze rudou záři. Rodiče nám dětem nařídili, abychom se běžely skrýt, kdykoli uvidíme vojenská letadla. Když nám pak náš nejstarší bratr Tauno vyprávěl o tom, že na zemi bude ráj a spravedlnost, velmi to na nás zapůsobilo.

Tauno poznal biblickou pravdu ve 14 letech z publikací, které vydali badatelé Bible. Pak vypukla druhá světová válka. Kvůli svému biblicky školenému svědomí odmítl vstoupit do armády, a skončil ve vězení. Zacházeli tam s ním velmi krutě. Jeho rozhodnutí uctívat Jehovu to však jen posílilo a po svém propuštění byl ve službě ještě horlivější. Jeho příklad nás povzbudil, abychom začaly chodit na shromáždění, která svědkové pořádali v sousední vesnici. Také jsme se účastnily sjezdů, přestože pro nás vůbec nebylo jednoduché si na cestu našetřit. Pěstovaly jsme cibuli, sbíraly borůvky a brusinky a šily sousedům oblečení. Na statku jsme měly tolik povinností, že jsme obvykle nemohly být na sjezdu obě a musely jsme se střídat.

To, co jsme se dozvěděly o Jehovovi a jeho záměru, prohloubilo naši lásku k němu, a proto jsme se rozhodly, že mu zasvětíme svůj život. V roce 1947 jsme se obě daly pokřtít — Annikki v 15 a Aili v 17 letech. V tomtéž roce se dala pokřtít i naše sestra Saimi. Bibli jsme studovaly i s naší další sestrou Linneou, která byla v té době už vdaná. Pravdu přijala ona i její rodina. Po křtu jsme si daly za cíl sloužit jako průkopnice a některé měsíce jsme se přihlásily do prázdninové (dnes pomocné) průkopnické služby.

V roce 1955 jsme se přestěhovaly ještě dál na sever do města Kemi. I když jsme obě pracovaly na plný úvazek, přání sloužit jako průkopnice jsme neopustily. Obávaly jsme se ale, že se neuživíme, a říkaly jsme si, že bychom si nejdřív měly něco našetřit. Právě v té době proběhl rozhovor zmíněný v úvodu. Díky slovům této průkopnice jsme si uvědomily, že to, zda Jehovovi budeme sloužit celodobě, nezávisí na našem finančním zázemí nebo na podpoře ze strany rodiny. Nejdůležitější je spoléhat se na našeho nebeského Otce.

V té době jsme měly ušetřenou částku, která by nám vystačila na dva měsíce. V květnu 1957 jsme se proto nesměle přihlásily na dva měsíce do průkopnické  služby ve městě Pello, které leží za polárním kruhem v Laponsku. Na jejich konci jsme zjistily, že nám všechny úspory zůstaly, a tak jsme se přihlásily na další dva měsíce. Ty uplynuly a nám zbývala pořád tatáž částka. Teď jsme věděly, že se o nás Jehova postará. Po 50 letech průkopnické služby ty našetřené peníze ještě stále máme. Když se ohlížíme zpět, připadá nám, že nás Jehova jakoby vzal za ruku a řekl nám: „Neboj se. Já sám ti pomohu.“ (Iz. 41:13)

V roce 1958 krajský dozorce doporučil, abychom se přestěhovaly do laponského města Sodankylä a sloužily tam jako zvláštní průkopnice. V té oblasti tehdy žila pouze jedna sestra. Pravdu poznala zajímavým způsobem. Její syn byl na školním výletě v hlavním městě Helsinkách. Když byl se třídou na procházce, šel jako poslední a jedna starší sestra mu dala Strážnou věž. Řekla, aby ji předal své mamince. Chlapec to udělal a maminka ihned pochopila, že našla pravdu.

Pronajaly jsme si místnost nad pilou, kde jsme pořádaly shromáždění. Nejdřív jsme na ně chodily jen my dvě a místní sestra se svou dcerou. Společně jsme si četly články určené ke studiu. Za nějakou dobu začal na pile pracovat muž, který se svědky kdysi studoval. Se svou rodinou se přidal k naší skupince a on i jeho žena se časem dali pokřtít. Pak začal naše shromáždění vést. Také několik dalších mužů, kteří pracovali na pile, začalo chodit na shromáždění a přijalo biblickou pravdu. Po pár letech se naše skupinka tak rozrostla, že mohl být založen sbor.

Službu nám komplikovaly například velké vzdálenosti. V létě jsme za lidmi v našem obvodu chodily pěšky nebo se k nim dostávaly na kole, či dokonce na loďce. Obzvlášť kola pro nás byla neocenitelnou pomocí. Jezdily jsme na nich na sjezdy i na návštěvy rodičů, kteří žili stovky kilometrů od nás. V zimě jsme brzy ráno nasedly na autobus, dojely do nějaké vesnice a kázaly tam dům od domu. Když jsme obešly celou vesnici, pěšky jsme se vydaly do další. Sněhu bývalo opravdu hodně a cesty někdy nebyly protažené. Chodívaly jsme ve stopách, které po sobě zanechaly saně tažené koňmi. Někdy se stávalo, že stopy zavál sníh. A brzy na jaře už sníh býval rozbředlý, takže jsme se jím musely doslova brodit.

 Mrazivé podmínky a sníh nás rychle naučily, že se musíme teple oblékat. Nosily jsme vlněné punčocháče, dva nebo tři páry ponožek a vysoké boty. Přesto se nám do nich běžně dostal sníh. Na schodech domu jsme si je pak sundaly a sníh vysypaly. Také jsme nosily dlouhé zimní kabáty. Často se nám zmáčela jejich dolní část, a když se pak ochladilo, zmrzla a byla tuhá jako plech. Jedna žena nám řekla: „Musíte mít opravdu velkou víru, když jste se v takovém počasí dobrovolně vydaly ven.“ K jejímu domu jsme šly pěšky asi jedenáct kilometrů.

Kvůli velkým vzdálenostem jsme mnohdy zůstávaly přes noc v domech místních lidí. Když se blížil večer, začaly jsme hledat místo na přespání. Zdejší lidé bydleli v malých domech, ale byli přátelští a pohostinní. Stávalo se proto, že nám nabídli nejen místo na spaní, ale také nějaké jídlo. Jako postel nám často posloužila sobí, losí, či dokonce medvědí kůže. Někdy jsme si užily i trochu luxusu. Například jedna žena, která žila ve velkém domě, nás zavedla do pokoje pro hosty v prvním patře. Tam na nás čekala nádherná postel s bílým vyšívaným povlečením. S rodinami, u kterých jsme nocovaly, jsme mnohokrát vedly rozhovory o Bibli dlouho do noci. V jednom domě spali naši hostitelé na jedné straně pokoje a my na druhé. Biblický rozhovor se protáhl až do časných ranních hodin. Muž i jeho manželka nám kladli jednu otázku za druhou.

Laponsko je pustá, ale nádherná země. Každé roční období zde má svou krásu. Pro nás však byli mnohem krásnější upřímní lidé, kteří chtěli uctívat Jehovu. Patřili k nim muži, kteří přicházeli do zdejších dřevorubeckých osad. Zkuste si představit, jak dvě malé sestry vstupují do srubu, kde jsou desítky dřevorubců. Tito statní muži hezky reagovali na dobrou zprávu a brali si od nás biblické publikace.

Měly jsme mnoho nádherných zážitků. Jednou se stalo, že hodiny na autobusové zastávce šly o pět minut napřed, a autobus nám kvůli tomu ujel. Rozhodly jsme se proto, že pojedeme do jiné vesnice, kde jsme ještě nikdy nekázaly. V prvním domě jsme narazily na mladou ženu, která řekla: „Tak jste přišly, přesně jak jsem čekala.“ Tato žena požádala svoji sestru, se kterou jsme studovaly Bibli, abychom se u ní ten den zastavily. Vzkaz jsme ale nedostaly. Začaly jsme studovat Bibli s ní i s jejími příbuznými, kteří žili ve vedlejším domě. Zakrátko jsme tato studia sloučily do jednoho, kterého se účastnilo asi dvanáct lidí. Od té doby se svědky Jehovovými stalo mnoho členů té rodiny.

 V roce 1965 jsme byly požádány, abychom se přestěhovaly do města Kuusamo, které se nachází těsně pod polárním kruhem. V tomto sboru, ve kterém tehdy bylo jen několik zvěstovatelů, sloužíme dodnes. Náš nový obvod nám ze začátku připadal poněkud obtížný. Zdejší lidé byli hluboce věřící a měli vůči nám předsudky. Zároveň si ale vážili Bible, takže jsme měli při rozhovorech společný základ. Snažily jsme se s nimi seznámit a asi po dvou letech už bylo mnohem snadnější zahájit biblické studium.

Dnes už nemáme tolik energie, abychom mohly ve službě trávit dlouhé hodiny, ale přesto se jí účastníme téměř každý den. Kázat lidem v našem rozlehlém obvodu je pro nás jednodušší od roku 1987, kdy si Aili na podnět našeho synovce udělala ve svých 56 letech řidičský průkaz. Dalším ulehčením pro nás bylo, když se postavil nový sál Království a my se mohly přestěhovat do bytu, který k němu patří.

Máme radost z toho, že jsme mohly během let pozorovat velký vzrůst. Když jsme s celodobou službou v severním Finsku začínaly, žilo na tomto rozlehlém území jen pár zvěstovatelů. Teď je zde celý kraj složený z několika sborů. Na sjezdech se často stává, že za námi přijde nějaký bratr nebo sestra a ptají se, zda si je pamatujeme. Někdy je to tak, že jsme studovaly s jejich rodinou, když byli ještě malí. Semínko, které jsme zasely před mnoha lety, či dokonce desetiletími, přineslo své ovoce. (1. Kor. 3:6)

V roce 2008 uplynulo 50 let od doby, kdy jsme začaly se zvláštní celodobou službou. Jsme Jehovovi velmi vděčné za to, že jsme se navzájem povzbuzovaly, abychom v této vzácné činnosti vytrvaly. Vedly jsme jednoduchý život, ale nikdy nám nic nescházelo. (Žalm 23:1) Naše počáteční obavy byly zcela zbytečné. Po všechny ty roky nám Jehova dával sílu, přesně jak to slíbil u Izajáše 41:10: „Opevním tě. Skutečně ti pomohu. Skutečně tě budu pevně držet svou pravicí spravedlnosti.“