Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Poslušnost mi přináší mnoho požehnání

Poslušnost mi přináší mnoho požehnání

„Od Noema se toho můžeme hodně naučit,“ vysvětloval tatínek. „Poslouchal Jehovu a miloval svou rodinu. Všichni vešli do archy, a tak při potopě nezemřeli.“

TO JE jedna z prvních vzpomínek, které na tatínka mám. Byl to skromný, pracovitý člověk a měl silný smysl pro spravedlnost. Když tedy v roce 1953 slyšel biblické poselství, velmi ho zaujalo. Od té doby se nám dětem snažil předávat všechno, co se při studiu dozvěděl. Maminka se nejprve zdráhala opustit katolické tradice, ale časem začala biblické učení přijímat za své i ona.

Studovat s námi nebylo pro rodiče vůbec snadné, protože maminka byla téměř negramotná a tatínek musel dlouho a těžce pracovat na poli. Někdy byl tak unavený, že při studiu usínal. Jeho úsilí však nebylo marné. Jako nejstarší z dětí jsem se svou sestrou a dvěma bratry občas studovala i já. Mimo jiné jsme si povídali o tom, o čem s námi mnohokrát mluvil tatínek — o příkladu Noema, který svou lásku k rodině dával najevo tím, že poslouchal Boha. Ten příběh jsem prostě milovala. Netrvalo dlouho a celá naše rodina začala chodit na shromáždění do sálu Království, který byl ve městě Roseto degli Abruzzi na pobřeží Jaderského moře.

V roce 1955, když mi bylo jedenáct, jsme se s maminkou vydaly přes hornaté vnitrozemí na západ do Říma na náš první sjezd. Od té doby považuji tato velká shromáždění za jednu z nejkrásnějších součástí křesťanského života.

Následující rok jsem se dala pokřtít a krátce nato jsem vstoupila do celodobé služby. V 17 letech jsem se odstěhovala asi 300 kilometrů od domova do města Latina jižně od Říma, kde jsem začala sloužit jako zvláštní průkopnice. Toto město vzniklo poměrně nedávno, a tak si lidé nedělali přílišné starosti s tím, co si pomyslí sousedé. S průkopnicí, která se mnou sloužila, jsme měly velikou radost z toho, jaký zájem lidé mají o naši literaturu. Byla jsem ale dost mladá, a tak se mi hrozně stýskalo po domově. Přesto jsem chtěla být poslušná a zůstat tam, kam mě Jehova poslal.

Náš svatební den

 Později mě bratři požádali, abych v Miláně pomohla s přípravami mezinárodního sjezdu „Věčné dobré poselství“, který se konal v roce 1963. Během sjezdu jsem spolupracovala s mnoha dalšími dobrovolníky, mezi kterými byl také Paolo Piccioli, mladý bratr z Florencie. Druhý den sjezdu měl burcující proslov o svobodném stavu. Pamatuji si, že jsem si pomyslela: Tenhle bratr se určitě nikdy neožení. Začali jsme si však dopisovat a brzy bylo jasné, že máme hodně společného — cíle, lásku k Jehovovi a silnou touhu ho poslouchat. Vzali jsme se v roce 1965.

DISKUZE S DUCHOVNÍMI

Následujících deset let jsme strávili ve Florencii, kde jsem sloužila jako pravidelná průkopnice. Těšilo nás, že jsme mohli na vlastní oči sledovat, jak místní sbory rostou. Velkou radost jsme měli hlavně z toho, jaké pokroky dělají mladí lidé. Rádi jsme si s nimi povídali o duchovních věcech, ale také společně trávili volný čas, což pro Paola obvykle znamenalo, že s nimi hrál fotbal. Bylo pro mě samozřejmě příjemné, když jsme s manželem mohli být spolu sami. Zároveň jsem si ale uvědomovala, jaký prospěch mladí lidé a rodiny ve sboru mají z toho, že jim Paolo věnuje čas a s láskou se o ně zajímá.

Ráda vzpomínám na všechna ta studia, jež jsme vedli. Jedna naše zájemkyně, která se jmenovala Adriana, si o tom, co se při studiu dozvídala, povídala s dvěma dalšími rodinami. Společně se pak domluvili s jedním knězem, že přijde a budeme diskutovat o některých naukách, například o Trojici a nesmrtelnosti duše. Na schůzku nakonec dorazili tři preláti. Když jejich složité a rozporuplné argumenty zájemci porovnali s jasnými biblickými naukami, snadno poznali, kde je pravda. Toto setkání pro ně bylo určitým zlomem. Časem se 15 členů těchto rodin stalo svědky Jehovovými.

Kazatelská služba dnes přece jenom probíhá trochu jinak. Tehdy však měl Paolo tolik diskuzí s duchovními, že se v tomto „oboru“ stal doslova specialistou. Pamatuji si na jedno setkání, které bylo přístupné veřejnosti. Duchovní některým z přítomných předem řekli, aby nám pokládali nepříjemné otázky. Karta se však obrátila. Někdo z přítomných se zeptal, zda je správné, aby se církev vměšovala do politiky, tak jak to dělá už celá staletí. V tu chvíli bylo jasné, že se duchovní dostali do úzkých. Náhle však zhasla světla a setkání muselo být ukončeno. Po letech jsme se dozvěděli, že ten „výpadek proudu“ byl  ve skutečnosti domluvený pro případ, že by diskuze neprobíhala tak, jak si duchovní představovali.

DOSTÁVÁME NOVÉ ÚKOLY

Po deseti letech manželství jsme byli s Paolem pozváni do krajské služby. Nebylo to pro nás úplně snadné rozhodnutí, protože Paolo měl dobré zaměstnání. Přemýšleli jsme však o tom s modlitbami a nakonec tuto nabídku přijali. Trávit čas s rodinami, u kterých jsme bydleli, bylo pro nás velmi příjemné. Večer jsme často všichni společně studovali a potom Paolo pomáhal dětem s domácími úkoly, zejména s matematikou. Paolo byl navíc náruživý čtenář a s nadšením vyprávěl o tom, co zajímavého a povzbudivého se dočetl. V pondělí jsme často sloužili ve městech, kde nebyli žádní svědkové, a zvali jsme lidi na večerní přednášku.

Rádi jsme s mladými lidmi trávili volný čas, což pro Paola obvykle znamenalo, že s nimi hrál fotbal

Po pouhých dvou letech v krajské službě jsme byli pozváni do betelu v Římě. Paolo se zabýval právními záležitostmi a já jsem pracovala v oddělení časopisů. Tato změna pro nás nebyla jednoduchá, ale chtěli jsme být za všech okolností poslušní. Bylo povzbuzující sledovat, jak se odbočka rozšiřuje a jak počet svědků v této zemi rychle roste. V té době svědkové Jehovovi v Itálii získali důležité zákonné uznání. Služba v betelu nám přinášela velkou radost.

Paolo měl práci v betelu moc rád

Počátkem 80. let se v Itálii začalo hodně mluvit o našem postoji ke krvi. Značný rozruch vyvolal zejména případ manželů, kteří byli falešně obviněni, že způsobili smrt své dcery. Ta ale ve skutečnosti zemřela na dědičné onemocnění krve, kterým v oblasti Středomoří trpělo mnoho lidí. Právníkům, kteří rodiče té dívky zastupovali, pomáhali bratři a sestry z betelu. Byl připraven speciální leták a zvláštní vydání Probuďte se!, aby lidé získali o celém případu pravdivé informace a aby se dozvěděli, co o krvi říká Boží Slovo. V těch měsících Paolo často nepřetržitě pracoval až 16 hodin denně. V jeho úsilí jsem se ho snažila co nejvíc podporovat.

NEČEKANÁ ZMĚNA

Po dvaceti letech manželství došlo v našem životě k nečekanému zvratu. Bylo mi 41 a Paolovi 49, když jsem mu řekla, že jsem asi těhotná. Ten den si do svého deníku napsal: „Modlitba: Pokud to tak je, pomoz nám zůstat v celodobé službě, duchovně nezeslábnout a být pro naše dítě dobrým příkladem. Především mi ale pomoz, abych dokázal uplatňovat alespoň jedno procento z toho, co jsem za posledních 30 let  říkal z pódia.“ Modlila jsem se v podstatě o totéž a Jehova naše modlitby vyslyšel.

Když se Ilaria narodila, náš život se úplně změnil. Upřímně řečeno byly chvíle, kdy jsme zažívali to, o čem mluví Přísloví 24:10: „Ztratil jsi odvahu v den tísně? Tvé síly bude poskrovnu.“ Jeden druhého jsme však podporovali a vzájemně se povzbuzovali.

Ilaria často říká, jak je šťastná, že se narodila do rodiny svědků a že jsme oba byli v celodobé službě. Nikdy jí nepřipadalo, že bychom na ni neměli čas — vyrůstala v normálně fungující rodině. Přes den jsem se jí věnovala já a večer Paolo. Když přišel ze zaměstnání, hrál si s ní a pomáhal jí s domácími úkoly, přestože to pro něj znamenalo být potom do dvou nebo do tří vzhůru, aby dodělal svou práci. Ilaria říkávala: „Tatínek je můj nejlepší kamarád.“

Abychom Ilarii pomohli držet se křesťanských měřítek, museli jsme být při výchově důslední a někdy také přísní. Pamatuji si na jednu situaci, kdy si hrála s kamarádkou a udělala něco špatného. Pomocí Bible jsme jí vysvětlili, proč se tak chovat nemůže, a pak se před námi musela kamarádce omluvit.

Ilaria také s oceněním mluví o naší lásce ke službě. Teď když je vdaná, chápe ještě víc, jak důležité je poslouchat Jehovu a řídit se jeho vedením.

NAVZDORY ZÁRMUTKU CHCI ZŮSTAT POSLUŠNÁ

V roce 2008 se Paolo dozvěděl, že má rakovinu. Nejdřív to vypadalo, že nad nemocí zvítězí, a často mi dodával odvahu. Hledali jsme tu nejlepší možnou lékařskou péči a společně s Ilarií jsme Jehovu v dlouhých modlitbách prosili, aby nám pomohl vyrovnat se s tím, co nás čeká. Bylo pro mě těžké sledovat, jak muž, který býval plný síly a energie, postupně slábne. Když v roce 2010 zemřel, byla to pro mě hrozná rána. Velkou útěchu ale nacházím v tom, co všechno jsme za těch 45 let mohli společně pro Jehovu udělat. Sloužili jsme mu nejlépe, jak jsme uměli, a vím, že naše úsilí má trvalou hodnotu. Velmi se těším na dobu, kdy se splní Ježíšova slova zapsaná u Jana 5:28, 29 a Paolo bude vzkříšen.

„Někde hluboko uvnitř jsem pořád ta malá holčička, která má tak ráda příběh o Noemovi. Mé rozhodnutí se nezměnilo.“

Někde hluboko uvnitř jsem pořád ta malá holčička, která má tak ráda příběh o Noemovi. Mé rozhodnutí se nezměnilo: chci Jehovu poslouchat bez ohledu na to, co ode mě bude chtít. Jsem přesvědčena, že žádné překážky, oběti ani ztráty se nedají srovnat s požehnáním, které nám náš milující Bůh poskytuje. Mohu vás ujistit, že je to pravda — vím to z vlastní zkušenosti.