1., 2. Co pomohlo 230 svědkům Jehovovým přežít pochod smrti na konci druhé světové války?

DRUHÁ světová válka se chýlila ke konci a Hitlerova vojska ustupovala. Nacistická vláda tehdy vydala rozkaz zlikvidovat tisíce zbývajících vězňů v koncentračních táborech. Vězni z některých táborů měli pochodovat do přístavů a být nahnáni na lodě, které pak vyplují na moře a budou potopeny. Těmto přesunům se později začalo říkat pochody smrti.

² Asi 33 000 vězňů z koncentračního tábora Sachsenhausen mělo pochodovat do německého přístavu Lübeck, který byl asi 250 kilometrů daleko. Mezi vězni bylo 230 svědků Jehovových ze šesti zemí, kterým nacisté nařídili, aby šli společně. Všichni byli zesláblí hladem a nemocemi. Díky čemu bratři tento pochod přežili? „Pořád jsme jeden druhého povzbuzovali, abychom šli dál,“ vzpomínal jeden z nich. Tím, co jim pomohlo pochod přežít, byla jejich vzájemná láska a „moc, která je nad to, co je normální“. (2. Kor. 4:7)

3. Proč je důležité, abychom jeden druhého povzbuzovali?

³ My dnes nejsme ve stejné situaci jako naši bratři za války, ale přesto se musíme vyrovnávat s mnoha těžkostmi. Potom co bylo v roce 1914 zřízeno Boží království, byl Satan svržen z nebe do blízkosti země a má „velký hněv, neboť ví, že má krátké časové období“. (Zjev. 12:7–9, 12) S blížícím se Armagedonem se nás Satan snaží pomocí různých zkoušek a tlaků duchovně oslabit. K tomu ještě musíme zvládat stres spojený s každodenními starostmi. (Job 14:1; Kaz. 2:23) Někdy se to všechno nahromadí a vyčerpá nás to natolik, že i když sebereme svou  veškerou citovou a duchovní sílu, přepadne nás sklíčenost. Jistý bratr například několik desítek let mnoha spolukřesťanům pomáhal, aby Jehovovi zůstali věrní. Když však zestárl a on i jeho manželka onemocněli, začal být velmi sklíčený. Potřeboval proto od Jehovy „moc, která je nad to, co je normální“ a také povzbuzení od spoluvěřících. Totéž potřebuje každý z nás.

4. Jakou radu si musíme vzít k srdci, pokud chceme druhé povzbuzovat?

⁴ Pokud chceme být pro ostatní zdrojem povzbuzení, musíme si vzít k srdci radu, kterou dal apoštol Pavel hebrejským křesťanům. Řekl: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům, a neopouštějme své shromažďování, jak někteří mají ve zvyku, ale povzbuzujme jeden druhého, a to tím více, když vidíte, že se ten den blíží.“ (Hebr. 10:24, 25) Jak můžeme tuto důležitou vybídku uplatňovat?

5. Co znamená vybídka „dbejme jedni o druhé“ a jak ji můžeme uplatňovat?

⁵ Výraz „dbát jedni o druhé“ znamená „mít na paměti potřeby druhých, přemýšlet o nich“. Mohli bychom snad o druhé dbát, kdyby veškerá naše komunikace spočívala v tom, že se s nimi přivítáme v sále Království nebo si s nimi občas popovídáme o nepodstatných věcech? Určitě ne. Samozřejmě se chceme „starat se o své vlastní záležitosti“ a nebýt těmi, kdo se „pletou . . . do záležitostí jiných lidí“. (1. Tes. 4:11; 1. Tim. 5:13) Pokud však máme o své spoluvěřící dbát, musíme o nich něco vědět – znát jejich životní situaci, vlastnosti, postoj k duchovním věcem, silné stránky, ale i slabosti. Musí cítit, že jsme jejich opravdoví přátelé a že je máme rádi. K tomu je potřeba, abychom s nimi trávili čas, a to nejen v době, kdy se potýkají s problémy a jsou sklíčení. (Řím. 12:13)

6. Co musí starší dělat pro to, aby mohli dbát o své spoluvěřící?

⁶ Sboroví starší dostali za úkol ochotně a dychtivě pást Boží stádo, které je v jejich péči. (1. Petra 5:1–3) Mohli by tento úkol dobře plnit, kdyby jednotlivé ovečky neznali? (Přečti Přísloví 27:23.) Pokud jsou starší spoluvěřícím k dispozici a je na nich vidět, že s nimi rádi tráví čas, bratři a sestry se nebudou bát požádat je o pomoc. Bude pro ně také snazší mluvit se staršími o svých pocitech a obavách. Ti pak o ně budou moci skutečně dbát a pomáhat jim.

7. Jak bychom měli pohlížet na neuvážená slova někoho sklíčeného?

⁷ Pavel sboru v Tesalonice napsal: „Podpírejte slabé.“ (Přečti 1. Tesaloničanům 5:14.) Mezi slabé patří i ti, kdo jsou sklíčení. Přísloví 24:10 říkají: „Jsi-li skleslý v den soužení, tvá síla je malá.“ (Kurziva v originále, Český studijní překlad) Člověk, který je hluboce sklíčený, může mluvit neuváženě. (Job 6:2, 3) Musíme tedy pamatovat na to, že jeho slova nemusí být odrazem toho, co má v srdci. Takovou zkušenost má i Rachelle, jejíž maminka trpěla těžkými depresemi. Vypráví: „Maminka často řekla něco velmi nehezkého. Když se to stalo, většinou jsem se snažila uvědomit si, jaká maminka opravdu je – milující, laskavá a štědrá. Zjistila jsem, že lidé postižení depresí často říkají věci, které tak vůbec nemyslí. Nejhorší, co člověk může udělat, je reagovat nelaskavými slovy nebo činy.“ V Příslovích 19:11 čteme:  „Pochopení člověka jistě zvolňuje jeho hněv, a je z jeho strany krásné, jestliže přejde přestupek.“

8. Zejména komu bychom měli potvrdit svou lásku a proč?

⁸ Někdo se v minulosti možná dopustil vážné chyby, a přestože podnikl kroky k nápravě, stále ho trápí pocity studu a zoufalství. Jak o takového člověka můžeme dbát? Zamysleme se nad radou, kterou v souvislosti s jedním kajícným provinilcem dal apoštol Pavel křesťanům v Korintu. Napsal: „[Měli byste mu] laskavě odpustit a utěšit ho, aby takový člověk nebyl nějak pohlcen svým přílišným smutkem. Vybízím vás tedy, abyste mu potvrdili svou lásku.“ (2. Kor. 2:7, 8) Podle Slovníku současné češtiny výraz „potvrdit“ znamená „dosvědčit správnost, pravdivost něčeho“. Nemůžeme si myslet, že ten, kdo je sklíčený, zkrátka ví, že ho máme rádi a záleží nám na něm. Potřebuje naši lásku vidět z našich slov a skutků.

9. Jak můžeme druhé podněcovat „k lásce a znamenitým skutkům“?

⁹ Apoštol Pavel napsal: „Dbejme jedni o druhé, abychom se podněcovali k lásce a znamenitým skutkům.“ Jestliže chceme oživit uhasínající oheň, musíme pro to něco udělat – možná prohrábnout uhlíky a plamen rozfoukat. (2. Tim. 1:6) A pokud chceme podněcovat spoluvěřící, aby projevovali lásku k Bohu a svým bližním, také pro to musíme něco udělat. Jedním z nejlepších způsobů je pochvala.

10., 11. (a) Kdo potřebuje pochvalu? (b) Jak může pochvala pomoci tomu, kdo udělal chybný krok? Uveď příklad.

¹⁰ Pochvalu potřebujeme všichni, ať už jsme sklíčení, nebo ne. Jeden starší napsal: „Můj otec mi nikdy neřekl, že se mi něco povedlo. Vyrůstal jsem bez sebeúcty. . . . Nyní je mi padesát, a přesto jsem dodnes velmi rád, když mě přátelé ujistí, že jako sborový starší odvádím  dobrou práci. . . . Z vlastní zkušenosti jsem poznal, jak důležité je povzbuzení, a sám se proto velmi snažím druhé povzbuzovat.“ Pochvala může povzbudit kohokoli – průkopníky, věkem starší i sklíčené. (Řím. 12:10)

¹¹ Když duchovně způsobilí muži usměrňují někoho, kdo udělal chybný krok, láskyplná rada a dobře zvolená pochvala mohou provinilce podnítit, aby změnil své smýšlení a začal jednat správně. (Gal. 6:1) Sestra, která se jmenuje Miriam, napsala: „Prožívala jsem velmi náročné období – někteří z mých blízkých přátel opustili sbor a mého otce v té době postihlo krvácení do mozku. Dostala jsem se do těžké deprese. Ve snaze ji překonat jsem začala chodit s klukem ze světa.“ To v ní však vyvolalo pocit, že ji Jehova nemůže milovat, a uvažovala o tom, že odejde od pravdy. Když jí jeden starší připomněl, jak věrně Jehovovi sloužila, zapůsobilo to na její srdce. Přijala pomoc starších, kteří ji ujistili, že ji Jehova miluje. Její láska k němu se díky tomu znovu rozhořela. Se svým přítelem se rozešla a Jehovovi dál věrně slouží.

12. K čemu by to mohlo vést, kdybychom druhé srovnávali, kritizovali nebo v nich vzbuzovali pocit viny?

¹² Jestliže chceme spolukřesťany podněcovat ke službě Bohu, musíme si dávat pozor na to, jak to děláme. Nikdy bychom druhé neměli srovnávat, kritizovat je za to, že se nedrží pravidel, která jsme sami stanovili, ani v nich vzbuzovat pocit viny, že toho dělají málo. Tímto způsobem bychom je sice mohli po určitou dobu „motivovat“ k větší aktivitě, ale dlouhodobé výsledky by to nepřineslo. Mnohem lepší je, když druhé chválíme a pomáháme jim prohlubovat lásku k Bohu. Ta by totiž měla být tou hlavní pohnutkou, proč Jehovovi sloužíme. (Přečti Filipanům 2:1–4.)

13. Co to znamená povzbuzovat druhé? (Viz úvodní obrázek.)

¹³ Povzbuzovat jeden druhého je opravdu důležité, „a to tím více, když [vidíme], že se ten den blíží“. Mimo jiné to znamená druhým pomáhat, aby vytrvávali ve službě Bohu. Vraťme se ke znázornění o uhasínajícím ohni. Podněcování k lásce a znamenitým skutkům bylo přirovnáno k rozfoukávání plamene. Povzbuzování zase můžeme přirovnat k přikládání, díky kterému může oheň hořet dál nebo s větší intenzitou. Povzbuzovat druhé kromě jiného znamená posilovat a utěšovat ty, kdo jsou sklíčení. Když se snažíme takovým lidem pomoci, musíme s nimi mluvit s láskou a jemně. (Přísl. 12:18) Navíc je zapotřebí být „rychlý k slyšení“ a „pomalý k mluvení“. (Jak. 1:19) Pokud totiž se zájmem nasloucháme, můžeme porozumět situaci  toho druhého a říct mu něco, co ho skutečně povzbudí.

14. Jak jeden starší pomohl svému spolukřesťanovi?

¹⁴ Zamysleme se nad tím, jak jeden laskavý starší pomohl bratrovi, který byl několik let nečinný. Když si spolu povídali, starší pochopil, že bratr Jehovu stále miluje. Pečlivě si totiž studoval každé vydání Strážné věže a snažil se být na všech shromážděních. V minulosti se ho ale dotklo jednání některých křesťanů. Starší mu pozorně naslouchal, aniž by ho odsuzoval, a ujistil ho, že spolukřesťanům na něm a na jeho rodině záleží. Bratr si uvědomil, že mu negativní zážitky z minulosti vlastně zabránily sloužit Bohu, kterého miluje. Starší také bratra vzal do kazatelské služby. Bratr tak začal s jeho pomocí znovu chodit do služby a časem byl opět jmenován starším.

15. Jak Jehova jedná se svými sklíčenými služebníky a co se z toho učíme?

¹⁵ Sklíčený člověk se asi nezačne hned cítit lépe a na naši pomoc nemusí reagovat okamžitě. Je tedy nezbytné, abychom ve svém úsilí nepolevovali a pomáhali mu dlouhodobě. Pavel řekl: „Podpírejte slabé, buďte ke všem trpěliví.“ (1. Tes. 5:14) Z biblických zpráv vidíme, že se sklíčenými jedná trpělivě i Jehova. Byl například velmi laskavý k Elijášovi a nezlehčoval jeho pocity. Poskytl mu vše, co potřeboval, aby ve své službě mohl pokračovat. (1. Král. 19:1–18) Dalším příkladem je David. Velmi litoval toho, co udělal, a Jehova mu laskavě odpustil. (Žalm 51:7, 17) Také posílil pisatele 73. žalmu, který přemýšlel o tom, že Bohu sloužit přestane. (Žalm 73:13, 16, 17) Jehova jedná laskavě a trpělivě i s námi, a to zvlášť pokud jsme sklíčení. (2. Mojž. 34:6) Projevy jeho milosrdenství jsou „nové každé ráno“ a „jistě ke konci nedospějí“. (Nář. 3:22, 23) Jehova od nás očekává, že budeme jeho příklad napodobovat a se sklíčenými křesťany jednat láskyplně.

16., 17. Co musíme dělat vzhledem k tomu, že se blíží konec tohoto systému?

¹⁶ Z 33 000 vězňů, kteří odešli z koncentračního tábora v Sachsenhausenu, jich tisíce zemřely. Z 230 svědků Jehovových však všichni přežili. Velkou měrou k tomu přispělo právě to, že se vzájemně povzbuzovali a podporovali. Díky tomu se pro ně tento pochod nestal pochodem smrti.

¹⁷ Dnes jdeme po cestě, která „vede do života“. (Mat. 7:14) Už brzy Jehovovi služebníci společně dojdou do spravedlivého nového světa. (2. Petra 3:13) Vzájemně si tedy pomáhejme zůstat na cestě, která vede k věčnému životu.