Syrský král pronásleduje Božího proroka Elišu. Dozvídá se, že je ve městě Dotanu, které leží na kopci a je obehnané hradbami. Okamžitě tam vysílá koně, válečné dvoukolé vozy a vojáky. Za rozbřesku už je město obklíčeno. (2. Král. 6:13, 14)

Elišův sloužící vstává, vychází ven a uvidí prorokovy nepřátele. „Běda, můj pane! Co budeme dělat?“ naříká. „Neboj se,“ odpovídá Eliša, „neboť těch, kteří jsou s námi, je víc než těch, kteří jsou s nimi.“ Pak se modlí: „Jehovo, otevři mu, prosím, oči, aby viděl.“ Zpráva pokračuje: „Jehova okamžitě otevřel oči sloužícího, takže viděl, a pohleďme, hornatý kraj byl plný koní a ohnivých válečných dvoukolých vozů všude kolem Eliši.“ (2. Král. 6:15–17) Co se z této a z dalších událostí v Elišově životě můžeme naučit?

Když syrská vojska oblehla město, Eliša zůstal klidný, protože se spoléhal na Jehovu a věděl, že dokáže ochránit své služebníky. My dnes nečekáme, že se budou dít zázraky, ale víme, že Jehova chrání svůj lid jako celek. V určitém smyslu jsme také obklopeni ohnivými koňmi a válečnými vozy. Pokud je vidíme očima víry a vždycky spoléháme na Boha, „[bydlíme] v bezpečí“ a máme jeho požehnání. (Žalm 4:8) Uvažujme o tom, jaký užitek můžeme mít z dalších situací v Elišově životě.

Když jednou Eliša oral pole, přišel za ním prorok Elijáš a hodil na něj svůj úřední oděv. Eliša věděl, co to znamená. Uspořádal hostinu, rozloučil se s otcem a matkou a odešel z domu, aby byl Elijášovi k službám. (1. Král. 19:16, 19–21) Jelikož byl ochotný sloužit Bohu co možná nejvíc, Jehova ho mohl používat. Nakonec působil jako prorok místo Elijáše.

 Eliša sloužil Elijášovi asi šest let. Během té doby „lil vodu na [jeho] ruce“. (2. Král. 3:11) Tehdy lidé většinou jedli rukama a nepoužívali vidličky, nože ani lžíce. Po jídle lil sluha vodu na ruce svého pána, aby mu je umyl. Přinejmenším některé z Elišových úkolů tedy byly podřadné. Nicméně být Elijášovým sluhou považoval Eliša za čest.

I dnes se mnoho křesťanů věnuje různým formám celodobé služby. Motivuje je k tomu víra a touha sloužit Jehovovi co možná nejvíc. Někdy to znamená, že odejdou z domova a vykonávají práci, kterou mnozí lidé pokládají za podřadnou, například v betelu nebo na stavebních projektech. Žádný křesťan by neměl takovou práci považovat za nevýznamnou nebo ponižující, protože Jehova si jí velmi váží. (Hebr. 6:10)

Než vzal Bůh „Elijáše ve větrné bouři vzhůru k nebesům“, vyslal ho na cestu z Gilgalu do Betelu. Elijáš svému sloužícímu řekl, aby ho nedoprovázel, ale on odpověděl: „Neopustím tě.“ Po cestě Elijáš ještě dvakrát přemlouval Elišu, aby s ním nešel dál, ale marně. (2. Král. 2:1–6) Podobně jako Rut lnula k Noemi, tak se Eliša věrně držel Elijáše. (Rut 1:8, 16, 17) Proč? Zjevně proto, že si výsady sloužit Elijášovi vážil.

Eliša nám dal skvělý příklad. Výsad v Boží organizaci si budeme velmi vážit, pokud budeme mít na mysli, že sloužíme Jehovovi. Žádná větší čest neexistuje. (Žalm 65:4; 84:10)

Po cestě Elijáš řekl Elišovi: „Požádej, co bych měl pro tebe udělat, než budu od tebe vzat.“ Podobně jako před lety Šalomoun, i Eliša žádal o duchovní věci. Řekl: „Prosím, aby mi připadly dva podíly na tvém duchu.“ (2. Král. 2:9; 1. Král. 3:5, 9) V Izraeli dostával prvorozený syn dvojitý podíl z dědictví. (5. Mojž. 21:15–17) Eliša vlastně žádal, aby byl uznán za Elijášova duchovního dědice. Kromě toho chtěl mít zjevně takovou odvahu jako Elijáš, který byl „naprosto žárlivý pro Jehovu“. (1. Král. 19:13, 14)

Jak Elijáš na tuto prosbu reagoval? „Požádal jsi o obtížnou věc,“ řekl. „Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe vzat, stane se ti tak; ale jestliže ne, nestane se to.“ (2. Král. 2:10) Z Elijášovy odpovědi patrně vyplývaly dvě věci. Za prvé, pouze Bůh mohl určit, zda Eliša dostane, o co žádal. A za druhé, pokud to měl Eliša dostat, musel se držet svého rozhodnutí zůstat s Elijášem, ať se bude dít cokoli.

Jak se na Elišovu žádost o dva díly Elijášova ducha díval Bůh? Zpráva říká: „Stalo se, jak kráčeli a při chůzi mluvili, tu pohleďme, ohnivý válečný dvoukolý vůz a ohniví koně, a přistoupili k tomu, aby učinili mezi oběma rozdělení; a Elijáš vystoupil ve větrné bouři k nebesům. Eliša to celou dobu viděl.“ * To byla Jehovova odpověď. Eliša viděl, jak se od něj Elijáš vzdálil, dostal dva podíly z jeho ducha a stal se jeho duchovním dědicem. (2. Král. 2:11–14)

Eliša zvedl úřední oděv, který spadl z Elijáše, a oblékl si ho. Teď bylo zřejmé, že je Božím prorokem. Dalším důkazem jeho jmenování bylo to, že později zázračně rozdělil vody Jordánu.

To, čeho byl Eliša svědkem, když Elijáš vystoupil ve větrné bouři k nebesům, na něj bezpochyby silně zapůsobilo. Člověk přece jenom nevidí ohnivý válečný dvoukolý vůz a ohnivé koně každý den! Byl to důkaz toho, že Jehova na Elišovu žádost odpověděl kladně. Když Bůh vyslýchá naše modlitby, nevidíme ohnivý válečný vůz ani ohnivé koně. Můžeme ale rozpoznat, že používá svou obrovskou moc k tomu, aby se děla jeho vůle. Když vidíme, že žehná pozemské části své organizace, vlastně vidíme jeho nebeský vůz v pohybu. (Ezek. 10:9–13)

 Eliša se mnohokrát přesvědčil, že Jehova má ohromnou moc. Boží svatý duch mu umožnil provést 16 zázraků – dvakrát víc, než kolik je připisováno Elijášovi. * Podruhé Eliša viděl koně a ohnivé válečné dvoukolé vozy během obléhání Dotanu, jak to bylo vykresleno na začátku článku.

I když byl Eliša v Dotanu obklopen nepřáteli, zůstal klidný. Proč? Protože si vybudoval silnou víru v Jehovu. Takovou víru musíme mít i my. Modleme se proto o svatého ducha, abychom víru i další vlastnosti, které k ovoci ducha patří, dokázali projevovat. (Luk. 11:13; Gal. 5:22, 23)

Události v Dotanu také poskytly Elišovi pádný důvod k tomu, aby spoléhal na Jehovu a jeho neviditelnou armádu. Prorok si uvědomil, že Bůh rozestavěl andělské vojsko, aby obklíčilo město a nepřátele. Bůh tyto muže postihl slepotou a tak Elišu a jeho sloužícího zázračně zachránil. (2. Král. 6:17–23) V té těžké době, stejně jako v jiných situacích, Eliša projevil víru a naprosto se spolehl na Jehovu.

Podobnou důvěru v Jehovu mějme i my. (Přísl. 3:5, 6) Pokud ji budeme mít, „sám Bůh nám projeví přízeň a požehná nám“. (Žalm 67:1) Je pravda, že nejsme doslova obklopeni ohnivými dvoukolými vozy a koňmi. Během přicházejícího „velkého soužení“ nás ale Jehova bude chránit jako celosvětovou rodinu. (Mat. 24:21; Zjev. 7:9, 14) Do té doby mějme stále na mysli, že „Bůh je nám útočištěm“. (Žalm 62:8)