ASI čtyřicetiletí manželé Gregorio a Marilou sloužili zhruba před deseti lety jako pravidelní průkopníci v Manile. Bylo to náročné, protože zároveň pracovali na plný úvazek, ale zvládali to. V bance, kde byla Marilou zaměstnaná, ji pak povýšili na manažerku. „Oba jsme měli dobrou práci a žili si velmi pohodlně,“ říká. Po finanční stránce se jim vedlo tak dobře, že se rozhodli postavit si vysněný dům v jedné z nejlepších lokalit, asi 20 kilometrů východně od Manily. Podepsali smlouvu a zavázali se, že dům za deset let postupně splatí.

Marilou vypráví: „Nová práce mě připravovala o tolik času a energie, že jsem ztratila chuť věnovat se duchovním věcem. Měla jsem pocit, že Jehovu okrádám.“ Vysvětluje: „Už jsem mu nedávala tolik času jako dřív.“ Gregorio a Marilou nebyli spokojení s tím, kam se jejich život ubírá, a tak si jednou sedli a promluvili si o tom, co dál. Gregorio říká: „Chtěli jsme něco změnit, ale nevěděli jsme jak. Povídali jsme si, jak bychom pro Jehovu mohli dělat víc, zvlášť když nemáme děti. Prosili jsme ho, aby nás vedl.“

 V té době slyšeli několik proslovů o službě v místech, kde je zapotřebí víc kázat. „Připadalo nám, že těmito proslovy Jehova odpověděl na naše modlitby,“ říká Gregorio. Manželé se modlili, aby měli větší víru a odvahu správně se rozhodnout. Jednou z hlavních překážek byl jejich rozestavěný dům. Už ho tři roky spláceli. Dalo se s tím něco dělat? Marilou vysvětluje: „Kdybychom odstoupili od smlouvy, přišli bychom o všechny doposud investované peníze, což byla docela velká částka. Vnímali jsme to ale jako volbu mezi tím, co dáme na první místo. Upřednostníme Jehovovu vůli, nebo vlastní přání?“ Rozhodli se jednat jako Pavel, který „strpěl ztrátu všeho“. (Fil. 3:8) Zrušili smlouvu na stavbu domu, odešli ze zaměstnání, prodali téměř veškerý majetek a odstěhovali se do odlehlé vesnice na ostrově Palawan, vzdáleném asi 480 kilometrů od Manily.

Gregorio s Marilou se před odjezdem snažili připravit na jednoduchý život, který je čekal. Ale teprve když dorazili do svého nového působiště, došlo jim, co to doopravdy znamená. „Byl to šok,“ popisuje Marilou. „Nebyla tam elektřina ani žádné jiné vymoženosti. Místo abych zapnula rýžovar do zásuvky, museli jsme naštípat dříví a vařit na ohni. Chybělo mi, že nemůžu chodit po nákupech, jíst v restauracích a užívat si dalších výhod městského života.“ Gregorio s Marilou si ale stále připomínali, proč se odstěhovali, a zanedlouho se místním podmínkám přizpůsobili. Marilou říká: „Teď ráda pozoruju nádhernou přírodu, například hvězdy na noční obloze. Ale největší radost mám, když vidím rozzářené tváře těch, kterým kážeme. Díky službě na tomto odlehlém místě jsme se naučili tajemství spokojenosti.“ (Fil. 4:12)

Gregorio vypráví: „Když jsme přijeli, žili zde jenom čtyři zvěstovatelé. Byli moc rádi, když jsem začal mít každý týden přednášku a při zpěvu našich písní jsem hrál na kytaru.“ Už za rok se ze skupinky stal horlivý sbor o 24 zvěstovatelích. Gregorio dodává: „Dojímá nás, jak nám zdejší bratři a sestry dávají najevo svou lásku.“ Když se dnes ohlížejí na šest let strávených na tomto odlehlém místě, říkají: „Radost z toho, jak do sboru proudí noví lidé, se nedá s ničím srovnat. Víc než kdykoli dřív cítíme, že náš život má smysl.“

Na Filipínách se téměř 3 000 bratrů a sester přestěhovalo do míst, kde je málo zvěstovatelů. Mezi  nimi je asi 500 svobodných sester. A jednou z nich je Karen.

Je jí přes dvacet let a vyrostla ve městě Baggao v provincii Cagayan. Už jako dospívající často přemýšlela, jak by mohla pro Jehovu dělat víc. Vypráví: „Uvědomovala jsem si, že čas se krátí a lidé všeho druhu potřebují slyšet dobrou zprávu o Království. Proto jsem chtěla sloužit tam, kde je to hodně zapotřebí.“ Někteří členové rodiny ji přemlouvali, aby se nikam nestěhovala a raději šla na vysokou školu. Ona se ale modlila k Jehovovi o vedení a promluvila si s křesťany, kteří na takovém místě sloužili. V osmnácti letech se přestěhovala do těžko přístupné oblasti vzdálené přes 60 kilometrů od jejího domova.

Obvod malého sboru, který Karen přijela podpořit, tvoří hornatá oblast na pobřeží Tichého oceánu. Vzpomíná: „Jenom dostat se z Baggaa do nového sboru nám trvalo tři dny. Cesta stoupala a klesala po horských úbočích a asi 30krát jsme se museli brodit přes řeky.“ Dál vypráví: „Za některými zájemci chodím šest hodin, přespím u nich a druhý den jdu zase šest hodin domů.“ Stojí všechno to úsilí za to? Karen připouští, že ji občas bolí nohy, ale s úsměvem dodává: „Mám až 18 biblických studií. Ochutnala jsem a zjistila, že Jehova je dobrý.“ (Žalm 34:8)

Na Filipínách teď slouží i svobodná sestra Sukhi ze Spojených států, které je něco málo přes čtyřicet let. Co ji podnítilo, aby se tam přestěhovala? V roce 2011 slyšela na krajském sjezdu interview s jedněmi manželi. Vyprávěli, jak prodali téměř veškerý majetek, aby se mohli odstěhovat do Mexika a pomáhat tam s kázáním. Sukhi říká: „Díky tomu interview jsem poprvé začala přemýšlet o podobném cíli.“ Pak se dozvěděla, že se hledají zvěstovatelé, kteří by byli ochotní pomáhat na Filipínách paňdžábsky mluvícím lidem. Sukhi má indický původ, a tak se rozhodla, že se tam vydá. Bylo to pro ni jednoduché?

„Rozhodnout se, co si nechám a co prodám, bylo těžší, než jsem si představovala,“ přiznává. „Také jsem se po třinácti letech, kdy jsem si pohodlně žila ve vlastním bytě, nastěhovala zpátky ke své rodině a všechny věci jsem měla po krabicích. Bylo to celkem náročné, ale byl to  dobrý způsob, jak se připravit na jednoduchý život.“ S čím bojovala, když se pak přestěhovala na Filipíny? „Nejhorší byly moje fobie z lezoucích potvor a stesk po domově. Naučila jsem se spoléhat na Jehovu na úplně jiné úrovni.“ Litovala svého rozhodnutí? Usmívá se a pokračuje: „Jehova nám říká, že když ho vyzkoušíme, vyleje na nás požehnání. Na tahle slova si vzpomenu vždycky, když se mě lidé ve službě zeptají: ‚Kdy zase přijdete? Mám spoustu dalších otázek.‘ Pomáhat duchovně vyhladovělým lidem mi přináší obrovské uspokojení a radost.“ (Mal. 3:10) Sukhi dodává: „Nejtěžší bylo dojít k rozhodnutí, že se přestěhuji. Pak už jsem jen s úžasem sledovala, jak za mě Jehova všechno zařizuje.“

Sime, ženatý bratr, kterému je téměř čtyřicet let, se z Filipín odstěhoval do jedné země na Blízkém východě, kde dostal výnosné zaměstnání. Povzbuzení od krajského dozorce a myšlenky z proslovu člena vedoucího sboru mu pomohly, aby dal Jehovu na první místo ve svém životě. „Představa, že odejdu z práce, se ale stala mojí noční můrou,“ vzpomíná Sime. Přesto dal výpověď a vrátil se na Filipíny. Dnes slouží spolu s manželkou Haidee v jižní provincii Davao del Sur, kde je rozsáhlý obvod a málo zvěstovatelů. „Když se ohlížím zpátky, jsem moc vděčný, že jsem překonal strach ze ztráty zaměstnání a dal Jehovu na první místo. Nic v životě nevede k takovému uspokojení, jako když člověk dává Jehovovi to nejlepší, co má.“

Průkopníci Ramilo a Juliet, kterým je něco přes třicet let, se dozvěděli, že sbor vzdálený jen asi 30 kilometrů od jejich domova potřebuje pomoc. Nabídli se, že sbor podpoří. Několikrát týdně bez ohledu na počasí jezdí na motorce do služby a na shromáždění. I když jízda po hrbolatých cestách a visutých mostech není snadná, jsou šťastní, že mohou pro Jehovu dělat víc. Ramilo říká: „S manželkou vedeme dohromady 11 biblických studií. Služba v místě, kde je málo zvěstovatelů, od nás vyžaduje oběti, ale přináší nám hlubokou radost.“ (1. Kor. 15:58)

Chceš se dozvědět něco víc o službě tam, kde je málo zvěstovatelů, ať už ve tvé zemi, nebo v cizině? Promluv si s krajským dozorcem a přečti si článek „Můžeš ‚přejít do Makedonie‘?“, který vyšel v Naší službě Království ze srpna 2011.