„JAK TO, že nechceš uctívat naše předky?“ zeptala se mě maminka. „Copak nechápeš, že nebýt jich, tak tu nejsi? Měla bys být víc vděčná! Jak můžeš zavrhnout zvyky, které dodržujeme už tolik generací? Když odmítáš uctívat předky, vysmíváš se našemu přesvědčení.“ Pak už to nevydržela a rozplakala se.

Takhle se mnou maminka normálně nemluvila. Navíc to byla ona, kdo mi studium Bible zařídil, i když to udělala jen proto, že sama studovat nechtěla a zdráhala se říct to na rovinu. Vždycky jsem ji poslouchala, takže pro mě bylo těžké se postavit proti jejímu přání. Teď jsem to ale udělat musela, protože jsem se chtěla líbit Jehovovi. Bez jeho podpory bych to nezvládla.

Jako většina lidí v Japonsku jsme i my byli buddhisté. Ale stačily dva měsíce studia se svědky Jehovovými a byla jsem si jistá, že v Bibli je pravda. Když jsem se dozvěděla, že mám nebeského Otce, moc jsem si přála ho poznat. S maminkou jsme si rády povídaly o tom, co se dozvídám. Začala jsem také chodit na nedělní shromáždění do sálu Království. Moje poznání pravdy se prohlubovalo, až jsem jednou mamince řekla, že se už nebudu účastnit buddhistických obřadů. V tu chvíli se její postoj úplně změnil. „Kdo si neváží předků, je ostudou celé rodiny,“ řekla. Trvala na tom, abych přestala studovat Bibli a chodit na shromáždění. To bych od ní nikdy nečekala. Vůbec jsem ji nepoznávala.

Táta se přidal na maminčinu stranu. Z 6. kapitoly Efezanům jsem věděla, že Jehova si přeje, abych svoje rodiče poslouchala. Ze začátku jsem si říkala, že když vyjdu vstříc já jim, vyjdou vstříc i oni mně a v naší rodině bude zase pohoda. Navíc mě čekaly zkoušky na střední školu a potřebovala jsem se na ně připravit. A tak jsem souhlasila, že tři měsíce budu dělat to, co chtějí rodiče. Ale slíbila jsem Jehovovi, že hned potom začnu znovu chodit na shromáždění.

To, že jsem rodičům ustoupila, nebylo dobré rozhodnutí, minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé, myslela jsem si, že to moji touhu sloužit Jehovovi nijak neovlivní. Ale velice rychle jsem pocítila, že duchovně slábnu.  A zadruhé, doufala jsem, že i rodiče udělají nějaký vstřícný krok, ale oni na mě začali tlačit ještě víc a vyžadovali, abych Jehovu přestala uctívat úplně.

Ve sboru jsem poznala mnoho bratrů a sester, kteří také zažívali odpor v rodině. Ujišťovali mě, že mi Jehova vždycky dodá sílu. (Mat. 10:34–37) Ukázali mi, že právě já můžu svojí rodině pomoct, aby poznala pravdu. Chtěla jsem se spoléhat na Jehovu, a tak jsem se začala opravdově modlit.

Rodiče se mě od uctívání Jehovy pokoušeli odradit mnoha způsoby. Maminka se snažila působit na moje city i rozum. Většinou jsem byla zticha. Když jsem se ale ozvala, atmosféra hned zhoustla, protože každá z nás chtěla přesvědčit tu druhou o svojí pravdě. Mrzí mě, že jsem tehdy nebrala větší ohled na maminčiny pocity a náboženské názory. Všechno mohlo být klidnější. Rodiče mi také přidali povinnosti, abych musela zůstat doma. Jindy naopak zamkli, abych se domů nemohla dostat, anebo mi nenechali žádné jídlo.

Maminka hledala podporu, kde se dalo. Obrátila se třeba na mého učitele, ale ten zůstal neutrální. Nebo mě vzala do práce za svým šéfem, aby mě zkusil přesvědčit, že všechna náboženství jsou zbytečná. Doma zas obvolávala různé příbuzné a s pláčem je prosila o pomoc. Dost mě to rozčilovalo, ale starší ve sboru mi připomněli, že když maminka mluví o naší situaci s druhými, vydává tím vlastně svědectví.

 Dalším ožehavým tématem bylo studium na vysoké škole. Rodiče byli přesvědčeni, že to je ten nejlepší start do života. Doufali, že si pak najdu dobrou práci. Nedokázali jsme o tom spolu mluvit v klidu. Tak jsem jim napsala několik dopisů, ve kterých jsem vysvětlila, jaké mám cíle a proč na vysokou školu jít nechci. Táta se rozzuřil a pohrozil mi: „Když si myslíš, že si dokážeš najít práci, tak si ji najdi do zítřka, jinak půjdeš z domu.“ Modlila jsem se k Jehovovi a prosila ho o pomoc. Hned další den, když jsem byla ve službě, se mě dvě sestry nezávisle na sobě zeptaly, jestli bych nemohla doučovat jejich děti. Tátovi se to nelíbilo, přestal se mnou mluvit a začal mě víceméně ignorovat. Maminka řekla, že by byla radši, kdybych byla kriminálnice než svědek Jehovův.

Někdy jsem si říkala, jestli Jehova opravdu chce, abych byla vůči rodičům tak neústupná. Hodně jsem se proto modlila a přemýšlela o biblických verších, které mluví o Jehovově lásce. To mi pomohlo vidět věci ve správném světle a chápat, že rodiče o mě mají prostě strach. Jehova mi pomohl, abych svoji situaci dokázala dobře vyhodnotit a správně se rozhodovat. Také jsem se zaměřila na kazatelskou službu. Čím víc jsem se jí věnovala, tím víc mě bavila. Dala jsem si proto za cíl sloužit jako průkopnice.

Když se některé sestry dozvěděly, že chci být průkopnice, doporučovaly mi, abych počkala, než se situace doma uklidní. Modlila jsem se o moudrost, hodně jsem studovala, přemýšlela o svých pohnutkách a radila se se zralými bratry a sestrami. Došla jsem k závěru, že prostě chci dělat radost Jehovovi. Navíc jsem si nemohla být jistá, že když průkopnickou odložím, postoj rodičů se změní.

S průkopnickou jsem začala v posledním ročníku střední školy. Po nějaké době jsem si dala za cíl sloužit tam, kde je málo zvěstovatelů. Rodiče ale nechtěli, abych se odstěhovala, a tak jsem čekala do svých dvaceti let. Aby maminka měla co nejmenší obavy, napsala jsem do pobočky, že bych ráda sloužila v jižním Japonsku, kde jsme měli příbuzné.

Několik žen, se kterými jsem tam studovala, se nakonec dalo pokřtít. Měla jsem z toho obrovskou radost. Zároveň jsem se učila anglicky, abych mohla svoji službu rozšířit. V našem sboru byli dva zvláštní průkopníci. Když jsem viděla, jak jsou nadšení a jak pomáhají ostatním, stala se zvláštní průkopnická služba mým dalším cílem. Během té doby měla moje maminka dvakrát vážné zdravotní problémy. Pokaždé jsem přijela domů a starala se o ni. Byla překvapená a trochu ji to obměkčilo.

Po sedmi letech jsem dostala dopis od Acušiho, jednoho z těch dvou zvláštních průkopníků. Psal mi, že by se rád oženil, a zajímalo ho, jestli bych o něj stála. K Acušimu jsem v té době nic hlubšího necítila a nenapadlo by mě, že on něco cítí ke mně. Ale i tak jsem o měsíc později odpověděla, že bychom se mohli zkusit lépe poznat. Postupně jsme zjistili, že máme hodně společného. Oba jsme chtěli sloužit Jehovovi celodobě a kdekoli to bude potřeba. Za nějakou dobu jsme se vzali. Byla jsem šťastná, že na svatbu přišla i moje maminka, tatínek a několik dalších příbuzných.

 Po svatbě jsme nějakou dobu sloužili jako průkopníci a krátce nato byl Acuši jmenován zástupcem krajského dozorce. Brzy přišly další radostné změny. Byli jsme jmenováni zvláštními průkopníky a později pověřeni krajskou službou. Sbory v našem kraji jsme stačili navštívit pouze jednou, když nám zavolali z pobočky a zeptali se: „Mohli byste v krajské službě pokračovat v Nepálu?“

Trochu jsem se bála, co na to řeknou rodiče, a tak jsem jim zavolala. Zvedl to táta a řekl mi: „Hm, to je pěkná země.“ Týden předtím totiž od svého kamaráda dostal knihu o Nepálu, a dokonce začal přemýšlet, že by se tam podíval.

Služba mezi Nepálci, kteří jsou velmi přátelští, se nám moc líbila. Později jsme od Jehovy dostali další dar. Součástí našeho kraje se stal Bangladéš – země, která leží tak blízko, a přesto je tak odlišná. Službu jsme proto měli velmi pestrou. Po pěti letech nás bratři poprosili, abychom se vrátili do Japonska, kde v krajské službě pokračujeme.

Služba v Japonsku, Nepálu a Bangladéši mě o Jehovovi naučila opravdu hodně. Každá země má svoji historii a kulturu a každý z jejich obyvatel je jedinečný. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že se Jehova o lidi osobně zajímá, nabízí jim svoje přátelství, podporuje je a žehná jim.

Mně osobně požehnal tím, že ho znám, že mu můžu sloužit a že mám skvělého manžela. Jehova mě vedl, abych dělala správná rozhodnutí, a mám teď hezký vztah s ním i s rodinou. S maminkou jsme zas dobré kamarádky. Za to všechno jsem Jehovovi hluboce vděčná.