Bůh ‚činí velké věci‘ — Jak jsem se o tom přesvědčil

VYPRÁVÍ MAURICE RAJ

Naše rodina utíkala spolu s mnoha tisíci dalšími imigranty před jedním z nejzuřivějších útoků ve 2. světové válce. Celé dny jsme se prodírali hustou barmskou džunglí a v noci jsme spali pod stromy. Bylo mi devět let. Všechny svoje věci jsem si nesl v ranečku na zádech. To však byl jenom začátek.

PSAL se rok 1942. Svět byl ve válce a my jsme prchali před postupující japonskou armádou. Tato armáda právě napadla Barmu, která se dnes také nazývá Myanmar, a zmocnila se ropných polí v Yeinamčjaunu. Utíkali jsme k indickým hranicím, ale než jsme se k nim dostali, japonští vojáci nás dostihli a přinutili nás vrátit se domů.

Když jsem byl malý, žili jsme v Yeinamčjaunu, kde tatínek pracoval pro společnost Burmah Oil. Po japonské okupaci se bohatá ropná pole v Yeinamčjaunu stala cílem intenzivních bombových útoků britských bitevních letounů. Jednou se naše rodina tři dny ukrývala v zákopu, zatímco kolem nás explodovala jedna bomba za druhou. Nakonec jsme se dostali na loď a dopluli do Sale, městečka na řece Iravadi. Byli jsme šťastní, že jsme naživu a zůstali jsme tam až do konce války.

Tragédie mě přivádí k pravdě

Roku 1945 se narodil můj mladší bratr. Tatínek měl velkou radost, že se mu v pokročilém věku narodil syn. Jeho štěstí však netrvalo dlouho. Za tři měsíce můj bratříček zemřel, a tatínek zármutkem zemřel krátce na to.

Přátelé mě chtěli utěšit, a tak mi říkali, že si Bůh vzal mého tatínka a bratříčka k sobě do nebe. Tolik jsem si přál být s nimi! Naše rodina chodila do katolického kostela a tam jsem se začal dozvídat něco o náboženství. Učili mě, že kněží a jeptišky jdou přímo do nebe, zatímco ostatní musí být nějaký čas v očistci, kde trpí, aby byli očištěni od svých hříchů. Opravdu jsem toužil zase být se svým tatínkem a bratrem, a proto jsem se rozhodl, že vstoupím do katolického semináře ve městě Maymyo, které se dnes nazývá Pyin Oo Lwin a leží asi 200 kilometrů daleko od místa, kde jsme tehdy žili.

Abych mohl do tohoto semináře vstoupit, musel jsem mít dobré školní vzdělání. Jako přistěhovalec jsem do školy chodil pouze dva roky. Pak byly během války všechny školy zavřeny. I když se později zase otevřely, naše rodina na tom byla finančně špatně. Maminka se starala nejen o mě a moje dva bratry, ale také o dva malé syny a dcerku své zesnulé sestry. Nemohla si dovolit nechat nás chlapce chodit do školy.

 Můj starší bratr šel pracovat, ale mně bylo jen třináct let, a tak jsem toho moc dělat nemohl. Ve městě Čjauk poblíž Sale žil tatínkův bratr Manuel Nathan. Řekl jsem si, že když odejdu z domova, bude tam o jeden hladový krk méně. Odstěhoval jsem se tedy do Čjauku za svým strýcem.

Nevěděl jsem, že se strýc krátce předtím začal stýkat se svědky Jehovovými a že nadšeně mluví o tom, co z Bible poznal. Postupně s tím seznamoval i mě. Nejdřív mi vysvětlil význam modlitby, které se říká Otčenáš. Tato modlitba začíná slovy: „Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.“ (Matouš 6:9, 10, Douay-Rheims Version)

„Takže Bůh má jméno,“ řekl mi strýc. „A to jméno je Jehova.“ Pak mi Boží jméno ukázal v Bibli. Chtěl jsem se dozvědět víc. Neuměl jsem ale dobře číst dokonce ani ve své rodné tamilštině. Strýc měl Bibli a biblické publikace v angličtině, jenže tu jsem dobře neovládal. I když jsem byl v podstatě nevzdělaný, postupně jsem biblickým naukám porozuměl. (Matouš 11:25, 26) Pochopil jsem, že mnohé z toho, co jsem se dříve učil, nebylo založeno na Bibli. Strýci jsem nakonec řekl: „Tohle je pravda!“

Když mi bylo šestnáct, to, co jsem poznával, jsem začal říkat druhým. V té době bylo v Barmě jen 77 svědků Jehovových. Zanedlouho přijel k mému strýci do Čjauku Robert Kirk, misionář svědků Jehovových z hlavního města Rangúnu. Řekl jsem Robertovi, že jsem svůj život zasvětil Jehovovi. A tak jsem 24. prosince 1949 dal svou oddanost Bohu najevo tím, že jsem se v řece Iravadi nechal pokřtít.

Překonávám překážky

Hledal jsem vhodné zaměstnání, a proto jsem se zakrátko přestěhoval do Mandalaje. Mým cílem bylo stát se průkopníkem, což je označení pro ty svědky Jehovovy, kteří se intenzivně věnují kazatelské činnosti. Když jsem se jednoho dne díval na fotbal, zhroutil jsem se v křečích. Projevila se u mě epilepsie a musel jsem se odstěhovat zpátky k rodině, aby se o mě mohli starat.

Záchvaty se mi vracely osm let. Když se můj zdravotní stav zlepšil, mohl jsem vzít alespoň nějakou práci. Maminka mě kvůli mému špatnému zdraví od mého cíle odrazovala, ale já jsem jí jednoho dne řekl: „Už nebudu čekat. Chci se stát průkopníkem! Jehova se o mě postará.“

V roce 1957 jsem se přestěhoval do Rangúnu a začal s průkopnickou službou. Od záchvatů jsem měl kupodivu klid padesát let, až do roku 2007. Nyní musím brát léky. V roce 1958 jsem byl jmenován zvláštním průkopníkem a kazatelské činnosti jsem věnoval 150 hodin měsíčně.

Mým prvním působištěm byla vesnice Kyonsha, ležící asi 100 kilometrů severozápadně od Rangúnu. Byla tam skupina lidí, kteří už dříve četli biblickou literaturu a chtěli vědět víc. Když jsme tam s Robertem přijeli, shromáždil se kolem nás velký zástup lidí. Odpovídali jsme na mnoho biblických otázek a ukázali jsme jim, jak vést biblická shromáždění. Někteří se k nám brzy připojili v kázání. Byl jsem požádán, abych  v té vesnici zůstal. Během několika měsíců se z malé skupiny stal vzkvétající sbor. Dnes je v této oblasti více než 150 svědků.

Později jsem byl pověřen, abych jako cestující služebník navštěvoval sbory a odlehlé skupiny po celé Barmě. Cestoval jsem nesčetné kilometry na naložených nákladních autech, prodíral se džunglí, plavil se po řekách a přecházel horské hřebeny. I když jsem nebyl tělesně zdatný, cítil jsem, že Jehova mi dává sílu v této službě pokračovat. (Filipanům 4:13)

„Jehova ti pomůže“

V roce 1962 jsem byl pozván do odbočky svědků Jehovových v Rangúnu a dostal jsem tam od Roberta nějaké školení. Z ničeho nic vydaly úřady nařízení, aby z Barmy všichni zahraniční misionáři odjeli. Během několika týdnů byli pryč. K svému překvapení jsem dostal na starost místní odbočku.

„Jak tu práci budu dělat?“ říkal jsem si. „Jsem nevzdělaný a nezkušený.“ Někteří starší svědkové si všimli, že z toho mám strach, a řekli mi: „Maurici, nedělej si starosti, Jehova ti pomůže. A my jsme tady s tebou.“ Ta slova mě velmi povzbudila. O několik měsíců později jsem musel dát dohromady výroční zprávu o kazatelské činnosti v Barmě pro Ročenku svědků Jehovových 1967. Výroční zprávu jsem každoročně sestavoval dalších 38 let. Z událostí, ke kterým docházelo, jsem si jasně uvědomoval, že naši činnost opravdu řídí Jehova.

Kdysi jsem například žádal o barmské občanství a potřeboval jsem 450 kyatů na občanskou knížku. * Neměl jsem je, a tak jsem tu věc zkrátka pustil z hlavy. Pak jsem jednou procházel kolem kanceláře společnosti, u které jsem byl před několika lety zaměstnán, a zahlédl mě bývalý šéf. Zavolal na mě: „Pane Raji, pojďte si pro své peníze! Když jste odcházel, zapomněl jste si je vyzvednout ze svého penzijního fondu.“ Bylo to 450 kyatů.

Odešel jsem z té kanceláře a říkal si, co všechno by se s těmi penězi dalo dělat. Protože to ale byla přesně ta částka, kterou jsem potřeboval na občanskou knížku, napadlo mě, že Jehovovou vůlí je, abych ty peníze použil právě k tomu. Časem se ukázalo, že to bylo to nejlepší rozhodnutí. Jako občan Barmy jsem mohl v této zemi zůstat, volně cestovat, dovážet literaturu a vykonávat další úkoly nezbytné pro naši kazatelskou činnost.

Sjezd na severu

V roce 1969 jsme se rozhodli, že uspořádáme sjezd ve městě Myiťina na severu Barmy, protože naše dílo se tam rychle rozrůstalo. Nejtěžší však bylo zajistit dopravu všem svědkům, kteří se chystali přijet z jihu. Modlili jsme se a pak jsme požádali barmské železnice o rezervaci šesti vagonů. K našemu velkému překvapení bylo této žádosti vyhověno.

Veškeré sjezdové přípravy byly hotové. V den, kdy měli přijet delegáti, jsme šli kolem poledne na nádraží. Vlak měl přijet o půl  třetí. Když jsme čekali, přišel k nám přednosta stanice a podal nám telegram, ve kterém bylo napsáno: „Odpojili jsme šest vagonů Watch Tower Society.“ Řekl, že těch šest vagonů, které byly navíc, nemohl vlak do kopce utáhnout.

Co se dalo dělat? To první, co nás napadlo, bylo přesunout termín sjezdu. To by ale znamenalo žádat o řadu povolení, což by trvalo týdny. Úpěnlivě jsme se modlili k Jehovovi a vtom vlak přijel. Nemohli jsme uvěřit svým očím — všech šest vagonů bylo plných svědků! Smáli se a mávali na nás. Když jsme se zeptali, co se vlastně stalo, jeden z nich nám to vysvětlil: „Šest vagonů odpojili, ale ne ty naše.“

Během let 1967 až 1971 se počet svědků Jehovových v Barmě zdvojnásobil téměř na 600. V roce 1978 byla naše odbočka přestěhována do dvoupatrového domu. O dvacet let později už bylo svědků něco přes 2 500. Odbočka byla rozšířena. Dne 22. ledna 2000 přijel ze Spojených států John E. Barr, člen vedoucího sboru svědků Jehovových, aby přednesl proslov k zasvěcení třípodlažní kancelářské a obytné budovy, která se používá dodnes.

Bohaté požehnání

Dnes žije a pracuje v odbočce v Rangúnu 52 dobrovolníků a v celé zemi slouží asi 3 500 svědků v 74 sborech a skupinách. Mám velkou radost, že moje drahá maminka se v roce 1969, krátce před svou smrtí, také stala svědkem Jehovovým.

V polovině 60. let začala v naší odbočce pracovat jako překladatelka jedna místní průkopnice, Doris Ba Ayeová. V roce 1959 absolvovala 32. třídu biblické školy Strážné věže Gilead, kde se školí misionáři z řad svědků Jehovových. Její přirozená krása, veselá povaha a hluboké duchovní smýšlení zapůsobily na moje srdce. V roce 1970 jsme se vzali. Až dodnes spolu oddaně sloužíme Jehovovi.

Už více než 60 let pozoruji, jak Boží ruka mocně působí na kazatelské dílo v této zemi. Bůh je skutečně velký a má být velmi chválen. ‚Činí velké věci‘ a já se o tom přesvědčuji celý svůj život. (Žalm 106:21)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 27]

Ve službě v Rangúnu asi v roce 1957

[Obrázek na straně 28]

Cestuji na sjezd do Kalemya, Barma, konec 70. let

[Obrázek na straně 29]

Naše pěkná nová budova odbočky, která byla zasvěcena v roce 2000

[Obrázek na straně 29]

S Doris dnes

[Obrázek na straně 29]

Společně ve službě dům od domu