Dopis z Haiti

„Jsem velmi vděčná“

PO ZEMĚTŘESENÍ, ke kterému došlo 12. ledna 2010 na Haiti, pro mě bylo těžké se i jen dívat na tu zkázu, když ji ukazovali v televizních zprávách. Dvacátého ledna mi zavolala moje blízká přítelkyně Carmen a navrhla mi, abychom odjely na Haiti jako dobrovolné pracovnice. Seznámila jsem se s ní před několika lety, když jsme dobrovolně pomáhaly jako zdravotní sestry při stavbě jednoho sálu Království. Od té doby jsme společně pracovaly na dalších projektech a vytvořilo se mezi námi blízké přátelství.

Řekla jsem jí, že Haiti bych asi nezvládla ani fyzicky, ani citově. Carmen mi připomněla, že jsme jako tým dobře spolupracovaly a že bychom jedna druhou podpořily. Její slova mě povzbudila, a tak jsem zavolala do ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku. Mluvila jsem s pracovníkem, který organizoval humanitární pomoc ze Spojených států. Nahlásila jsem mu své jméno, aby je přidal na seznam dobrovolníků. Zmínila jsem se také o Carmen a řekla jsem, že bychom rády pracovaly spolu. Odpověděl, že mi to nemohou zaručit, a dokonce nezaručil ani to, že budeme pozvány.

A tak jsem se dál věnovala běžným denním činnostem a myslela jsem si, že pozvána nebudu. Za čtyři dny, v pondělí 25. ledna, mi telefonovali z Brooklynu a ptali se mě, jestli bych mohla na Haiti odcestovat — a pokud možno hned další den! Nemohla jsem věřit svému sluchu, ale řekla jsem, že udělám, co bude v mých silách. Nejprve jsem si zařídila volno z práce a pak jsem kontaktovala Carmen. Zjistila jsem však, že ji nepozvali, protože nemluví francouzsky. Měla jsem smíšené pocity. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach. Podařilo se mi získat letenku, a tak jsem 28. ledna odletěla z New Yorku do Santa Dominga v Dominikánské republice, která s Haiti sousedí.

Na letišti mě čekal jeden mladý svědek a odvezl mě do odbočky svědků Jehovových v Dominikánské republice. V ten den přiletěly ze Spojených států ještě další dvě ošetřovatelky a byly jsme ubytovány společně. Ráno nás odvezli do haitské odbočky v Port-au-Prince, což byla cesta dlouhá sedm a půl hodiny.

Když jsme přejeli hranice, viděli jsme tu zkázu. Bylo těžké uvěřit, že zemětřesení, které trvalo jen 35 vteřin, způsobilo v této nádherné zemi takovou spoušť. Doma pro mě bylo těžké dívat se na to v televizi, ale nedokážu ani popsat své pocity, když jsem to uviděla na vlastní oči. Hodně domů, včetně prezidentského paláce, bylo poškozeno a z jiných zbyly pouhé trosky. Mnohé domy patřily lidem, kteří celý život tvrdě pracovali, aby si je mohli postavit. V několika vteřinách  přišli o všechno. Silně jsem si uvědomovala, že skutečně důležité věci v životě nejsou věci hmotné.

Když jsme dorazili do odbočky a vcházeli dovnitř, recepční se k nám s rozzářenýma očima rozběhla a srdečně nás objala. Děkovala nám, že jsme daly stranou své osobní záležitosti a přijely. Po obědě jsme jeli do blízkého sjezdového sálu, který sloužil jako provizorní nemocnice. Tam jsem se setkala s dalšími svědky, kteří přijeli dobrovolně pomáhat. Byli mezi nimi jedni manželé z Německa, oba byli lékaři, jejich asistent a také jedna porodní asistentka ze Švýcarska.

Hned tu noc jsem začala pracovat. Ve sjezdovém sále leželo na matracích 18 pacientů — svědků i těch, kdo svědky nebyli. Všem byla věnována stejná pozornost a zdravotníci z řad svědků Jehovových jim zdarma poskytovali lékařské ošetření.

Během té noci zemřel jeden osmdesátiletý pacient. Byla u něj jeho manželka, moje spolubydlící a já. Pak začala křičet bolestí mladá žena Ketly. Měla amputovanou pravou ruku, protože při zemětřesení utrpěla těžká poranění. U jejího lůžka ve sjezdovém sále spala skoro každou noc žena, která patřila ke svědkům Jehovovým a studovala s ní Bibli.

Šla jsem za Ketly, protože jsem si moc přála zmírnit její bolest, ale ona netrpěla jen fyzicky. Vyprávěla mi, že když zemětřesení přišlo, byla právě na návštěvě u své kamarádky. Nevěděly, co se děje. Zavěšené do sebe se rozběhly k balkonu a v tu chvíli na ně padla zeď a uvěznila je pod sutinami. Ketly na svou kamarádku volala, ale marně. Hned jí bylo jasné, že kamarádka je mrtvá. Její tělo částečně leželo na Ketly celé čtyři hodiny, než přijeli záchranáři. Ketly přišla o pravou ruku až po rameno.

Během mé první noční služby se Ketly několikrát snažila usnout, ale stále se jí vybavovala ta hrůza. Vzlykala a říkala mi: „Vím, co je v Bibli napsáno o posledních dnech a o zemětřeseních. Vím, že máme krásnou naději do budoucnosti. Vím, že bych měla být vděčná, že jsem to přežila. Ale zkus se jen na okamžik vžít do mé situace. Všechno ti vychází, a jednoho dne, než si to uvědomíš, jsi na tom takhle.“ Cítila jsem se úplně bezmocná. Jen jsem ji držela a rozplakala jsem se. Plakaly jsme obě, dokud neusnula.

Jeden lékař a dvě zdravotní sestry byli každý den vysíláni pomáhat lidem, kteří potřebovali lékařské ošetření. Byla jsem poslána do města Petit Goave, které je asi dvě hodiny cesty od Port-au-Prince. Jela jsem s dvěma dalšími dobrovolníky — jednou zdravotní sestrou z Floridy a lékařem z Francie. Dojeli jsme tam o půl desáté dopoledne, vyložili jsme věci a odnesli je do místního sálu Království. Lidé věděli, že máme přijet, a tak tam seděli a čekali na nás.

Hned jsme se pustili do práce. Bylo vedro a fronty těch, kdo potřebovali ošetření, se stále prodlužovaly. Přestávku jsme si mohli udělat až asi ve tři hodiny odpoledne. My tři jsme ten den očkovali 114 lidí a poskytli jsme lékařskou konzultaci 105 pacientům. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná, že jsme těm lidem mohli pomoci, aby se cítili lépe.

Na Haiti jsem pomáhala něco přes dva týdny. Téměř denně jsem měla dvanáctihodinovou noční službu ve sjezdovém sále. Nikdy předtím jsem neměla tak velkou  odpovědnost. Přesto jsem považovala za výsadu i požehnání, že tam mohu být. Mám velkou radost, že jsem lidem na Haiti, kteří tolik trpěli, mohla poskytnout alespoň nějakou útěchu a pomoc.

Je toho hodně, co se od nich můžeme naučit. Vzpomínám si například na Elisera, 15letého chlapce, kterému byla amputována noha. Pečovala jsem o něj a všimla jsem si, že se o své jídlo dělí s Jimmym, který trávil noci u jeho lůžka. Vysvětlil mi, že Jimmy někdy večer přijde hladový. Na Eliserově příkladu jsem viděla, že k tomu, abychom se s druhými dělili o své věci, nemusíme být bohatí, a dokonce ani zdraví.

Stejnou obětavost projevovali také dobrovolníci, kteří se mnou pracovali v týmu. Jedna dobrovolnice se necítila dobře, jinou bolely záda, ale všichni považovali potřeby pacientů za důležitější než své vlastní pohodlí. To mi dávalo potřebnou sílu, abych mohla pokračovat. Čas od času jsme byli citově, duševně a fyzicky vyčerpaní, ale vzájemně jsme se podporovali, abychom mohli pracovat dál. Byla to nezapomenutelná zkušenost! Jsem vděčná za to, že patřím k tak úžasné organizaci milujících a obětavých křesťanů.

Než jsem z Haiti odjela, dvě z pacientek, kterým byla amputována pravá ruka, mi napsaly děkovné dopisy a přály si, abych si je přečetla až v letadle. Uposlechla jsem. Dopisy na mě tak zapůsobily, že jsem dlouho plakala.

S některými přáteli, s nimiž jsem se seznámila na Haiti, jsem v kontaktu až dodnes. V dobách těžkostí a krizí vznikají a prověřují se pevná přátelství. Jsem přesvědčena, že naše přátelství obstojí i za těch nejtěžších okolností. Za to, co jsem prožila, jsem velmi vděčná.