Dopis z Řecka
Biblické poselství se dostává na nejjižnější výspu Evropy
NECHÁVÁME za sebou ostrov Kréta i s impozantním pohořím Lefka a míříme k rovinatému ostrůvku Gavdos ve Středozemním moři. Na palubě nás je třináct a všichni se těšíme, že budeme moct kázat na tomto ostrůvku, malé tečce na mapě, která označuje nejjižnější výspu Evropy.
Je horký letní den a zdá se, že nás čeká klidná plavba. Brzy však moře rozbouří poryvy větru a naše loď se houpe na vlnách jako korková zátka. Dělá se mi nevolno a říkám si, jak se asi cítil apoštol Pavel, když tudy před staletími také plul na ostrov Gavdos (tehdy Kauda) a dostal se do prudké bouře. (Skutky 27:13–17) Jenom doufám, že bezpečně dorazíme do cíle.
Konečně vidíme náš ostrůvek se skalnatými útesy svažujícími se do moře. Je relativně plochý, nemá žádné výrazné vrcholky a dosahuje výšky jen asi 300 metrů nad hladinou. Většinu ostrova, který má zhruba 26 čtverečních kilometrů, pokrývá hustý porost borovic a křovisek. Na některých místech je pobřeží porostlé jalovci.
V určité době měl ostrov asi 8 000 obyvatel. Dnes na něm trvale žije méně než čtyřicet lidí. Zdá se, že moderní výdobytky se mu obloukem vyhnuly. Přestože kolem jeho břehů často plují nákladní lodě a tankery, spojení mezi ostrůvkem a Krétou je komplikované, protože trajekt bývá kvůli špatnému počasí opožděn nebo vůbec nevypluje.
Na Gavdos se vydáváme, abychom se s místními podělili o něco radostného a povznášejícího — jistou naději na lepší budoucnost a vyhlídku na nekončící život v dokonalém zdraví. Jak se naše loď blíží k molu, nemůžeme se dočkat, až tuto dobrou zprávu sdělíme všem na ostrově.
Čtyři a půl hodiny jsme byli zmítáni na vlnách a barva našeho obličeje prozrazuje, že cesta na Gavdos měla do odpočinkové plavby daleko. Malé zdřímnutí a šálek kávy nás však postaví na nohy. Krátce si připomínáme biblický záznam o Pavlově cestě na ostrov, pomodlíme se a vyrážíme do práce.
Místní lidé jsou přátelští a pohostinní. Zvou nás k sobě domů a nabízejí občerstvení. Kromě toho, že se s nimi dělíme o dobrou zprávu z Bible, snažíme se i pomoct, kde je třeba. Když muž z naší skupinky, který je elektrikář, mluví s jednou ženou na jejím pracovišti, všimne si rozbitého spotřebiče a nabídne se, že ho spraví. Na ženu to udělá dobrý dojem. Bere si biblické publikace a chválí nás i práci, kterou děláme. Jiná žena své ocenění vyjadřuje slovy: „Je jasné, že vaše práce je od Boha, a ne od lidí. Jinak byste nepřišli kázat na tenhle odlehlý ostrov.“
Zdá se, že biblické publikace, které jsme vzali s sebou, mají mezi místními velkou odezvu. Jeden muž si bere časopisy Strážná věž a Probuďte se! a žádá nás o další, aby měl co číst v zimě. Jiný muž chce naše publikace nejen pro sebe, ale i pro své zákazníky. Dává nám svoji adresu, abychom mu mohli časopisy každý měsíc zaslat. Jedna rodina je velmi překvapena, když jim ukazujeme, že o jejich malém ostrůvku je zmínka v Bibli. I oni si s nadšením berou časopisy.
Tyto zážitky nám dělají velkou radost. V některých z nás však návštěva Gavdosu vyvolává i smutné vzpomínky. Nedaleko zálivu Sarakiniko je budova, kde byli ubytováni političtí vyhnanci. Za svou kazatelskou činnost tam byl v druhé polovině 30. let minulého století vyhoštěn i svědek Jehovův Emmanuel Lionoudakis. * V té době se o Gavdosu mluvilo jako o „pustém ostrově, kde se daří pouze jedovatým štírům, jako o místě, kde mnozí . . . zemřeli v důsledku hladu, strádání a chorob a které bylo právem nazváno ostrovem smrti“. Aby měl Emmanuel co jíst, chytal ryby. Jako jediný svědek na tom místě se také hodně věnoval kázání ostatním vyhnancům. Vidět místo, kde před nějakými sedmdesáti lety žil, je pro jeho dceru, zetě a vnučku emotivním zážitkem. Jeho příběh je pro nás povzbuzením, abychom zůstali věrní a aktivní v kazatelské službě.
Pro ty, kdo byli na Gavdos vyhoštěni, nebyl tento ostrov žádným turistickým rájem. Pro nás se však během víkendu, kdy jsme ho celý prošli, ukázal jako velmi přívětivé místo. Mohli jsme totiž mluvit s místními srdečnými obyvateli a předat jim 46 časopisů a 9 brožur. Už se nemůžeme dočkat, až své nové přátele uvidíme znovu.
Než se nadějeme, přichází čas návratu. Počasí je ale znovu proti nám a odjezd plánovaný na pátou hodinu odpoledne je posunut. Naloďujeme se až o půlnoci a připravujeme se na další drsnou plavbu. Nakonec vyrážíme ve tři hodiny ráno a po pěti hodinách na rozbouřeném moři se dostáváme na Krétu. Když vyčerpaní vstoupíme na pevninu, vše se s námi ještě houpe. Jsme ale šťastní, že jsme na ostrově Gavdos mohli mluvit o Jehovově jménu. (Izajáš 42:12) Všichni ze skupinky se shodují, že naše úsilí stálo za to. Na nepohodlí, které jsme zažili, brzy zapomeneme a zůstanou nám jen hezké vzpomínky.
^ 11. odst. Životní příběh Emmanuela Lionoudakise vyšel ve Strážné věži z 1. září 1999 na stranách 25–29.