Jak Ježíš prohlásil, dávání těší dárce i obdarovaného. Mnozí tuto radost chtějí zažívat, a tak se na dávání dárků dívají jako na nejdůležitější rys Vánoc. Jeden průzkum odhalil, že i během posledních let, kdy se lidé potýkali s ekonomickou krizí, plánovala například v Irsku každá domácnost vydat na vánoční dárky více než 500 eur.

Mnozí mají pocit, že dávání vánočních dárků je více o stresu než o radosti. Proč? Hodně lidí je pod tlakem nakoupit dárky, které si vlastně nemohou dovolit. A protože všichni shánějí dárky ve stejnou dobu, davy lidí a dlouhé fronty dělají z nakupování vyčerpávající zážitek.

„Mějte ve zvyku dávat,“ řekl Ježíš. * (Lukáš 6:38) Neomezil tak dávání dárků na nějakou konkrétní dobu v roce, kdy všichni očekávají, že něco dostanou. Své následovníky vybízel, aby dávali spontánně a měli to ve zvyku.

„Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2. Korinťanům 9:7) Jeden biblický komentář k tomuto verši říká, že podstatou Pavlovy rady je, aby „se nic nedávalo ‚z donucení‘, tedy z pocitu, že dát musím“. „Radostného dárce“ netíží pocit povinnosti, že musí v určitý čas dát určité osobě určitý dar — jak se to obvykle děje o Vánocích.

„Je-li zde . . . ochota, pak je dar před Bohem cenný podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.“ (kurziva od nás; 2. Korinťanům 8:12, Ekumenický překlad) Bůh od křesťanů neočekává, že se zadluží, aby mohli koupit drahé dárky. Naopak, když člověk dává „podle toho, co . . . má“, není to jen dostačující, ale je to dokonce „cenné“. To je jistě osvěžující kontrast k heslu „Kup teď — zaplať později“, které zní v reklamách během svátků.