MARIE klesá na kolena. Její bolest nelze ani vyjádřit slovy. Stále jí zní v uších poslední výkřik jejího syna, když po mnoha hodinách trýzně umíral. V poledne obloha ztemněla. Nyní se země silně otřásá. (Matouš 27:45, 51) Marii může připadat, že Jehova tím dává světu znát, že se ho smrt Ježíše Krista dotkla víc než kohokoli jiného.

Zatímco odpolední světlo rozptyluje tmu, která zahalovala Golgotu neboli Místo lebky, Marie truchlí nad smrtí svého syna. (Jan 19:17, 25) Možná se jí vracejí vzpomínky. Jedna z nich může být z doby před 33 lety. Tehdy s Josefem přinesli své drahocenné děťátko do jeruzalémského chrámu a starý muž jménem Simeon byl inspirován k tomu, aby pronesl proroctví. Předpověděl, že Ježíš udělá velké věci, ale že se Marie jednou bude cítit, jako by ji probodl dlouhý meč. (Lukáš 2:25–35) Až teď, v této těžké chvíli, Marie plně chápe význam jeho slov.

Říká se, že smrt dítěte je nejhorší a nejbolestnější ztráta, jakou může člověk zažít. Smrt je hrozný nepřítel a nějaké rány působí každému z nás. (Římanům 5:12; 1. Korinťanům 15:26) Je možné se s nimi vyrovnat? Když budeme přemýšlet o Mariině životě od začátku Ježíšovy služby do doby krátce po jeho smrti, získáme cenné poučení o tom, jak jí víra pomohla hluboký zármutek překonat.

Vraťme se o tři a půl roku zpět. Marie si uvědomovala, že se blíží změna. I v tak malém městě, jako byl Nazaret, lidé mluvili o Janu Křtiteli a jeho burcujícím poselství vyzývajícím k pokání. Marie vnímala, že pro jejího nejstaršího syna jsou tyto zprávy určitým signálem – byl čas začít s kazatelskou službou. (Matouš 3:1, 13) Pro Marii a celou její domácnost bude Ježíšův odchod znamenat velkou změnu. Proč?

V té době už Mariin manžel Josef pravděpodobně nežil. Pokud to tak bylo, Marie už jednu ztrátu blízkého člověka zažila. * Ježíš nyní nebyl známý jen jako „tesařův syn“, ale také jako „tesař“. Zjevně převzal řemeslo svého otce a ujal se role živitele rodiny, která se skládala z nejméně šesti dětí, jež se narodily po něm. * (Matouš 13:55, 56; Marek 6:3) I kdyby Ježíš vyškolil Jakuba, který byl zřejmě nejstarší z jeho bratrů, aby v tesařském řemeslu pokračoval, jeho odchod by pro rodinu nebyl jednoduchý. Na Marii už bez toho spočívala velká odpovědnost. Děsila se této změny? To se můžeme jen domýšlet. Je tu ale důležitější otázka: Jak bude Marie reagovat, když se Ježíš Nazaretský stane Ježíšem Kristem, dlouho slibovaným Mesiášem? Jedna biblická zpráva nám o tom něco říká. (Jan 2:1–12)

Ježíš šel za Janem Křtitelem a dal se jím pokřtít. Stal se Božím Pomazaným neboli Mesiášem. (Lukáš 3:21, 22) Pak si začal vybírat učedníky.  Ačkoli dílo, které konal, bylo naléhavé, dokázal si najít čas na setkání s rodinou a přáteli. Se svou matkou, bratry a učedníky šel na svatební hostinu do Kány, městečka, které podle všeho leželo na kopci vzdáleném asi 13 kilometrů od Nazaretu. Během hostiny Marie postřehla, že tam vznikl určitý problém. Možná si všimla, že někteří příbuzní novomanželů si vyměňují zděšené pohledy a něco si vzrušeně šeptají. Došlo jim víno! V jejich kultuře by takové selhání obvyklé pohostinnosti způsobilo rodině hanbu a také by to svatbu úplně zkazilo. Marie s nimi soucítila, a tak se obrátila na Ježíše.

„Nemají víno,“ řekla svému synovi. Co čekala, že Ježíš udělá? Těžko říct. Marie si však uvědomovala, že její syn je výjimečný člověk, který bude dělat velké věci. Možná doufala, že začne při této příležitosti. V podstatě mu říkala: „Synu, udělej s tím prosím něco.“ Ježíšova odpověď ji jistě překvapila. Řekl jí: „Co s tebou mám společného, ženo?“ V jeho slovech nebyla neúcta, jak se to někdy vysvětluje. V původním jazyce to znamená jen určitou výhradu. Ježíš tímto způsobem svou matku jemně usměrnil. Připomněl jí, že ona nemá právo mluvit do toho, jak bude probíhat jeho služba, protože to určuje jeho Otec Jehova.

Marie byla vnímavá a pokorná, a proto Ježíšovo usměrnění přijala. Obrátila se na ty, kdo při hostině obsluhovali, a jednoduše řekla: „Udělejte, cokoli vám poví.“ Marie viděla, že už není v postavení, aby svému synovi dávala pokyny, ale naopak, že by ona i druzí měli přijímat pokyny od něj. Ježíš zase dal najevo, že soucit své matky s novomanželi sdílí. Provedl první ze svých zázraků a proměnil vodu v dobré víno. K čemu to vedlo? „Jeho učedníci v něj uvěřili.“ Uvěřila v něj i Marie. Už se na něj nedívala pouze jako na syna, ale také jako na svého Pána a Zachránce.

Z toho, jakou Marie projevovala víru, se dnešní rodiče mohou hodně naučit. Je sice pravda, že nikdo další nevychovával takové dítě, jako byl Ježíš, ale ať už dospěje jakékoli dítě, může tato změna být pro rodiče náročná. Možná mají sklon se svým synem nebo dcerou dále zacházet jako s dítětem, přestože to už není vhodné. (1. Korinťanům 13:11) Co mohou rodiče v takovém období pro své děti udělat? Například projevit upřímnou důvěru v to, že se jejich syn nebo dcera budou nadále řídit biblickými naukami a budou mít v důsledku toho Jehovovo požehnání. Když budou rodiče takto pokorně dávat najevo svou víru v Boha a zároveň důvěru ve své dospělé děti, mohou jim hodně pomoct. Ježíš si Mariiny podpory během rušných let své služby nepochybně velmi vážil.

Když evangelia popisují tři a půl roku Ježíšovy služby, o Marii se zmiňují jen zřídka. Pamatujme však na to, že pravděpodobně byla vdova a možná ještě měla doma nejmladší děti. Je zcela pochopitelné, že nemohla Ježíše doprovázet, když kázal po celé své rodné zemi. (1. Timoteovi 5:8) Dále však rozjímala o tom, co věděla o Mesiášovi, a chodila na shromáždění do místní synagogy, jak to měli s Josefem ve zvyku. (Lukáš 2:19, 51; 4:16)

Je tedy možné, že byla mezi lidmi, ke kterým Ježíš mluvil v nazaretské synagoze. Jistě na ni silně zapůsobilo, když slyšela, jak její syn oznamuje, že jedno z proroctví o Mesiášovi, pronesené  před staletími, se právě plní na něm. Muselo však pro ni být skličující, když viděla, že obyvatelé Nazaretu jejího syna nepřijali. Dokonce se ho snažili zabít. (Lukáš 4:17–30)

Marii také trápilo, jak na Ježíše reagují její ostatní synové. U Jana 7:5 čteme, že Ježíšovi čtyři bratři Mariinu víru nesdíleli. Píše se tam: „Jeho bratři v něj . . . neprojevovali víru.“ O tom, jak reagovaly jeho sestry – měl nejméně dvě –, Bible nic neříká. Každopádně Marie poznala bolest, která vyplývá z toho, že členové domácnosti mají odlišné náboženské názory. Jistě se snažila zůstat vyrovnaná – chtěla se věrně držet pravdy, kterou znala od Boha, a přitom působit na srdce členů rodiny, aniž by na ně naléhala nebo byla útočná.

Při jedné příležitosti se skupina Ježíšových příbuzných, k níž velmi pravděpodobně patřili i jeho bratři, rozhodla, že ho vyhledají, aby se ho „zmocnili“. Říkali totiž: „Pomátl se.“ (Marek 3:21, 31) Marie si samozřejmě nic takového nemyslela, ale šla s nimi a možná doufala, že členové její rodiny pochopí něco, co jim pomůže víru v Ježíše získat. Splnily se její naděje? Ačkoli Ježíš prováděl ohromné skutky a učil nádherné pravdy, Mariini synové v něj stále nevěřili. Možná s rostoucí netrpělivostí přemýšlela o tom, co se ještě musí stát, aby svůj názor změnili.

Žijete v nábožensky rozdělené domácnosti? Pak se od Marie můžete hodně naučit. Nad svými příbuznými, kteří nesdíleli její víru, nelámala hůl. Snažila se jim ukazovat, jakou radost a vnitřní klid jí její víra přináší. Zároveň stále podporovala svého syna, který plnil Jehovovu vůli. Chyběl jí Ježíš? Přála si někdy, aby byl s ní a s ostatními členy rodiny doma? Pokud ano, nedávala takové pocity najevo. Pokládala za výsadu, že Ježíše může podporovat a povzbuzovat. Můžete i vy pomáhat svým dětem, aby dávaly Boží zájmy na první místo v životě?

Byla Marie za svou víru v Ježíše nějak odměněna? Jehova odmění každého, kdo má pevnou víru, a tak to bylo i v případě Marie. (Hebrejcům 11:6) Jen si představte, co cítila, když slyšela svého syna kázat nebo se dozvídala zprávy o jeho kázáních od těch, kdo je slyšeli.

Rozpoznala Marie v podobenstvích, která Ježíš používal, něco z toho, co zažil během svého dětství v Nazaretu? Když mluvil o mletí mouky na chléb, o ženě, která zamete dům, aby našla ztracenou minci, nebo o rozsvěcení lampy, která se pak dá na stojan, vzpomněla si Marie na toho malého chlapečka, který ji pozoroval při každodenních činnostech? (Lukáš 11:33; 15:8, 9; 17:35) A když Ježíš řekl, že jeho jho je příjemné a náklad lehký, vybavila si šťastné chvíle, kdy sledovala, jak Josef učí mladého Ježíše vyrábět a pečlivě tvarovat jho tak, aby je potom zvíře mohlo pohodlně nosit? (Matouš 11:30) Marie jistě pociťovala hluboké uspokojení, když uvažovala o tom, jakou výsadu od Jehovy dostala. Mohla se podílet na výchově syna, který se stal Mesiášem. Určitě jí působilo mimořádnou radost naslouchat tomuto největšímu lidskému učiteli, který na běžných předmětech a situacích demonstroval nesmírně působivá poučení.

Marie však zůstala pokorná. Její syn ji nikdy nevyvyšoval a ani v nejmenším nenaznačil, že je  hodna nějakého uctívání. Během Ježíšovy služby jedna žena v zástupu zvolala, že jeho matka musí být velmi šťastná, že ho porodila. On ale odpověděl: „Ne, spíše: Šťastní jsou ti, kdo slyší Boží slovo a dodržují je!“ (Lukáš 11:27, 28) A když ho někdo z davu upozornil, že nedaleko je jeho matka a bratři, řekl, že jeho matkami a bratry jsou ti, kdo v něj uvěřili. Marie se to jistě vůbec nedotklo, protože chápala, jak to Ježíš myslel – že duchovní svazky jsou mnohem důležitější než rodinné. (Marek 3:32–35)

Přesto nelze ani slovy popsat, jakou bolest Marie cítila, když viděla svého syna umírat hroznou smrtí na mučednickém kůlu. Očitý svědek Ježíšovy popravy, apoštol Jan, později zahrnul do své zprávy tento výmluvný detail: Po celou dobu Marie stála „u Ježíšova mučednického kůlu“. Této oddané, milující matce nemohlo nic zabránit, aby byla se svým synem až do poslední chvíle. Ježíš se na ni podíval, a přestože pro něj bylo každé nadechnutí extrémně obtížné a každé slovo ho stálo velké úsilí, promluvil. Svou matku odevzdal do péče milovaného apoštola Jana. Jelikož nevlastní bratři v Ježíše zatím nevěřili, nesvěřil Marii nikomu z nich, ale jednomu ze svých věrných následovníků. Dal tím najevo, jak důležité je, aby se muž, který má opravdovou víru, postaral o ty, kdo mu patří, a to zvláště v duchovním ohledu. (Jan 19:25–27)

Ve chvíli, kdy Ježíš zemřel, Marie pocítila obrovskou bolest, kterou dlouho předtím předpověděl Simeon. Bylo to, jako by jí pronikl dlouhý meč. Jestliže je pro nás těžké představit si hloubku jejího zármutku, už vůbec se nedovedeme vžít do toho, jakou radost pocítila o tři dny později, když se dozvěděla o největším zázraku, jaký se kdy stal. Ježíš byl vzkříšen! Její radost byla o to větší, že se Ježíš později – nepochybně v soukromí – objevil svému nevlastnímu bratru Jakubovi. (1. Korinťanům 15:7) Na Jakuba i na Ježíšovy další bratry to silně zapůsobilo. Z biblické zprávy se dozvídáme, že Mariini synové uvěřili, že Ježíš je Kristus. Zanedlouho potom už byli se svou matkou přítomni na křesťanských shromážděních, kde „setrvávali v modlitbě“. (Skutky 1:14) Dva z nich, Jakub a Juda, později napsali každý jednu biblickou knihu.

Zmínka o shromážděních, na nichž se Marie se svými syny modlila, je poslední místo v Bibli, kde se o ní mluví. To je vhodné ukončení zprávy o ženě, která nám zanechala takový vynikající příklad. Kvůli své víře prožila hluboké utrpení, ale nakonec získala nádhernou odměnu. Pokud její víru budeme napodobovat, i my se vyrovnáme s každou ránou, kterou nám tento krutý svět způsobí, a budeme se těšit z odměny, jež přesahuje všechny naše představy.