Belize

TATO země, o které se říká, že je to tropický drahokam, leží na poloostrově Yucatán, mezi Mexikem, Guatemalou a Karibským mořem. Belize, dříve nazývané Britský Honduras, je zemí mnoha kultur, jazyků, zvyků, tradičních pokrmů a různých náboženství.

Žije tu asi 300 000 obyvatel, takže ve srovnání s ostatními středoamerickými zeměmi zde rozhodně není přelidněno. Husté tropické džungle jsou domovem pestrobarevných ptáků a různých zvířat, například vzácných jaguárů. V Belize najdete také mnoho pozůstatků starověké mayské kultury. Velkolepá pohoří jsou zdobena vysokými palmami a vodopády. Zajímavým rysem této země je hustá síť jeskyň, z nichž některé jsou spojeny křišťálově čistými, klikatícími se řekami. Belizský bariérový útes, který se táhne podél celého pobřeží, se může pochlubit mnoha nádhernými druhy korálů a také malými ostrůvky s bílými plážemi a kokosovými palmami.

STRUČNÉ DĚJINY

K prvním obyvatelům Belize patřili Aravakové a Karibové, kteří se sem dostali z Jižní Ameriky. Staletí předtím než Evropané objevili kontinent, jemuž začali říkat Nový svět, se Belize stalo centrem mayské civilizace. Byla zde vzkvétající náboženská střediska a velkolepé chrámy.

O počátečním úsilí Evropanů kolonizovat toto území se mnoho zpráv nedochovalo. Ví se však, že snahy Španělů podrobit si mayské obyvatelstvo selhaly.  V roce 1638 se na pobřeží usadili britští piráti. V polovině 17. století britští kolonisté založili osady a začali s kácením kampeškových dubů, z jejichž dřeva se získávalo cenné barvivo.

Kampeškové duby a také mahagony káceli otroci, které Britové koupili na trzích na Jamajce, ve Spojených státech nebo přímo v Africe. K těžbě dřeva sice obvykle nepatřil obrázek otrokáře s bičem, jako tomu bylo v případě různých prací na jiných místech amerického kontinentu, ale i tak otroci žili v katastrofálních podmínkách a běžně se s nimi špatně zacházelo. Mnozí spáchali sebevraždu, vzbouřili se anebo utekli a založili nezávislé komunity. V roce 1862 bylo toto území prohlášeno za britskou kolonii a v roce 1981 Belize získalo nezávislost. *

PRVNÍ SEMENA PRAVDY

K prvním Mezinárodním badatelům Bible, kteří do Belize přijeli, patřil James Gordon. Tento hubený mladík s tichým hlasem se v roce 1923 přistěhoval z Jamajky, kde byl v roce 1918 pokřtěn. Usadil se v osamělé mayské vesnici jménem Bomba. Oženil se tam a založil rodinu. Od svých křesťanských bratrů byl sice daleko, ale přesto o dobré zprávě mluvil se svými přáteli a sousedy.

Jak se dobrá zpráva o Království dostala do ostatních částí této britské kolonie? V roce 1931 začala v různých zemích Střední Ameriky kázat Freida Johnsonová ze Spojených států. Byla to drobná žena, které bylo téměř šedesát let. Cestovala sama, někdy  jezdila na koni a vydávala svědectví ve městech, vesnicích a na banánových plantážích roztroušených podél pobřeží.

Do Belize City dorazila v roce 1933 a pronajala si malý pokoj v domě paní Beeksové. Ta každé ráno slyšela, jak si Freida před odchodem do služby nahlas přečte kousek z Bible a zazpívá náboženskou píseň. Neutuchající horlivosti Freidy si všimli mnozí. Na rozdíl od většiny lidí například nedodržovala odpolední siestu, která je v tropických zemích běžná. Během šestiměsíčního pobytu v této zemi Freida roznítila zájem jamajského pekaře, který se jmenoval Thaddius Hodgeson. I když kázala hlavně v Belize City, navštívila i některé venkovské oblasti a v Bombě se setkala s Jamesem Gordonem. Díky jejímu úsilí se lidé, kteří se hlásili k pravdě, navzájem poznali a začali se scházet.

PRAVDA SE ŠÍŘÍ DÁL

Zůstávat v kontaktu nebylo v té době jednoduché, ale Jamesovi a Thaddiovi se to dařilo. Každý z nich se zároveň věnoval kazatelské službě na svém území. Už v roce 1934 Thaddius napsal do světového ústředí v Brooklynu a poprosil bratry, aby mu poslali gramofon a nahrávky biblických proslovů.

Každou sobotu večer Thaddius přehrával proslovy před budovou Nejvyššího soudu v parčíku, kde místní vojenská posádka mívala cvičení. Parčíku se říkalo Bojiště — a tím se opravdu stal. Na jednom konci Thaddius přehrával proslovy bratra Rutherforda a na druhém konci hrála kapela Armády spásy. Na velký buben hrál Beaumont Boman. Ten na poselství o Království brzy zareagoval a přešel k Thaddiovi na  druhou stranu „bojiště“. Řekl: „Děkuji svému Bohu Jehovovi, že mi pomohl odložit buben.“

Jiným výhodným místem pro kázání bylo malé prostranství před tržištěm. Říkalo se mu Park mulů, protože tam přijížděly povozy se zbožím tažené muly a zboží se odtamtud rozváželo po městě. Thaddius — vysoký, opálený a dobře vyhlížející muž — byl dynamický řečník a na tomto prostranství často přednášel. Obyvatelé Belize milovali Bibli, ale byli v zajetí nauk církví křesťanstva. Přesto někteří, jako například James Hyatt a Arthur Randall, kteří pocházeli z Jamajky, na dobrou zprávu zareagovali.

V severní části Belize City začal Thaddius ve své pekárně pořádat shromáždění. Aby bylo dost místa, musel vždycky odsunout pult a na židle položit prkna, takže vznikly jednoduché lavice. V jižní části města se shromáždění konala v domě Cory Brownové. Nora Fayadová, která v té době byla ještě malá, vzpomínala, že kromě toho se několik svědků scházelo v sousedství jejich domu na dvoře Arthura Randalla.

HORLIVÉ KÁZÁNÍ PŘINÁŠÍ VÝSLEDKY

Neutuchající horlivost byla charakteristická pro mnoho tehdejších svědků. Například James (Jimsie) Jenkins, který byl nevidomý, chodil se svou slepeckou holí po celém Belize City. Molly Tilletová vyprávěla, že ho slyšela, jak káže na tržišti, přestože byla o dvě ulice dál. James byl známý také tím, že na shromáždění pozorně naslouchal. Sedával v mírném předklonu, opíral se o hůl a nenechal si ujít ani jediné slovo. Mnoho biblických textů znal zpaměti a citoval je lidem ve službě.

 James Gordon ve stejné době kázal ve vesnicích kolem Bomby. Mluvil s každým, koho potkal. V jedné ruce nosil mahagonovou skříňku s publikacemi a v druhé měl gramofon. Každou neděli za úsvitu pádloval ve vydlabané kánoi proti proudu řeky a pak během dne nachodil ve službě mnoho kilometrů. Domů se vracel za soumraku. Po večeři vedl biblické studium se svými šesti dětmi. Studium skončilo, až když James nedokázal únavou udržet knihu v ruce.

V té době manželka bratra Gordona v pravdě ještě nebyla. Jednou, když byl pryč, mu dokonce spálila mnoho biblických publikací. Když se vrátil a zjistil, co udělala, zůstal klidný. Pevným hlasem pouze řekl: „Víckrát už to nedělej.“ To, jak se ovládl, velmi zapůsobilo na jeho děti. Věděly totiž, že ty knihy pro něj znamenají velkou ztrátu.

BYLI PŘITAHOVÁNI JEHOVOVÝM DUCHEM

Jednou v neděli dopoledne James mluvil o pravdě s Derrine Lightburnovou, oddanou anglikánkou. Vzala si od něj knihu Harfa Boží. I když neslyšela všechno, protože James měl slabý hlas, o tom, co jí říkal, přemýšlela. Později, když byla na návštěvě u své tety Alphonseny Robateauvé v Belize City, objevil se tam nějaký člověk a zeptal se, zda může vejít do dvora.

„Vypadá přesně jako ten muž, který mi dal tu hezkou knihu, co jsem ti o ní vyprávěla,“ řekla Derrine své tetě.

Nebyl to však James Gordon, ale James Hyatt. Těm dvěma ženám přehrál na gramofonu biblický proslov a Alphonsena od něj dostala knihu Harfa  Boží. Alphonsena a její sestra Octabelle Flowersová se velmi angažovaly v politice, ale zároveň hledaly pravdu. To, co Alphonsena ten den slyšela, ji tak nadchlo, že Octabelle řekla: „Představ si, že přišel nějaký muž a mluvil o Božím Království. Myslím, že to je to, co hledáme.“ Octabelle rozhodně chtěla být u toho, až ten muž znovu přijde. Všechny tři, Alphonsena, Octabelle i Derrine, přijaly pravdu a v roce 1941 byly pokřtěny.

Maminka Alphonseny a Octabelly krátce předtím zemřela a jejich mladší sestra Amybelle Allenová se modlila k Bohu, aby také mohla zemřít, a tak být se svou maminkou v nebi. Octabelle ji pozvala na přednášku „Kde jsou mrtví?“. Amybelle přišla a od té doby žádné shromáždění nevynechala.

„Lidé byli Jehovovým duchem přitahováni k pravdě už jen na základě toho, že četli publikace a chodili na shromáždění,“ vypráví Olga Knightová, dcera Derrine. „Byli pravdou tak nadšeni, že o tom, co se dozvídali, brzy mluvili s druhými.“

Například Herman Lightburn, otec Olgy, přijal pravdu potom, co si v době, kdy ležel v nemocnici,  přečetl knihu Děti. Byl pravdou tak nadšený, že si každý pátek pronajímal nákladní auto a vozil malou skupinu zvěstovatelů do služby. Také sám hodně kázal ve venkovské oblasti Black Creek, kde měl farmu.

Olga dále říká: „Rodiče kázali podél řeky Belize a když byl večer, lidé si je přicházeli poslechnout s lucernami v ruce. Když jsme o prázdninách byli na farmě, rodiče, teta Amybelle, její dcera Molly Tilletová a já jsme každé ráno nasedli na koně a jeli do vesnice Crooked Tree. Koně jsme pustili na pastvu a studovali jsme se zájemci. Výsledkem bylo, že někteří i se svými rodinami přijali pravdu.“

V roce 1941 byla ve vodách Karibského moře u Belize City pokřtěna první skupina zvěstovatelů. Mezi pokřtěnými byl George Longsworth, který v tom roce začal sloužit jako průkopník a zůstal jím až do své smrti v roce 1967, kdy mu bylo 87 let. Hodně se věnoval kazatelské službě ve vnitrozemí a v mnoha obvodech kázal jako první. Dlouhé vzdálenosti mezi městy a vesnicemi překonával na koni. Jeho horlivost ve službě a pravidelná účast  na shromážděních byly velkým povzbuzením zejména pro nové. Prostřednictvím takových horlivých a věrných služebníků Jehova do své organizace přitahoval upřímné lidi.

PŘIJÍŽDĚJÍ PRVNÍ MISIONÁŘI

Dne 5. října 1945 přijeli Elmer Ihrig a Charles Heyen, absolventi první třídy Gileadu. Den předtím však asi 160 kilometrů jižně od Belize City udeřil hurikán. Následkem toho se šestnáctikilometrový úsek silnice z letiště do města ocitl pod vodou, takže misionáři museli cestovat ve vojenských nákladních autech. Thaddius Hodgeson dal před svůj dům kusy betonu a dřevěné bedny, aby po nich misionáři mohli přejít a nemuseli se brodit vodou.

Bratři na misionáře netrpělivě čekali. James Gordon, León Requeña a Rafael Medina šli pěšky do Belize City až ze severu země jen proto, aby se s nimi mohli setkat. Ismael Medina, Rafaelův vnuk, vysvětluje:  „Ze severu nevedla do Belize City žádná silnice. Byly tam jenom picados, vyježděné cesty pro povozy. V té oblasti nebyly ani žádné domy, takže bratři museli spát pod širým nebem, přestože tam bylo hodně hadů. Když misionáře přivítali a dostali potřebné pokyny a publikace, vydali se nazpět. Cesta jim trvala několik dní.“

Veřejnosti byli misionáři představeni v Parku mulů, a to velmi neobvyklým způsobem. James Hyatt začal tím, že otevřeně zaútočil na duchovenstvo a jeho falešné nauky. Někteří z přítomných zareagovali sprškou nadávek. Na konci proslovu James nečekaně ukázal na misionáře a řekl: „Tyhle dva teď vydávám do vašich rukou.“ Nic víc se lidé při té příležitosti o misionářích nedozvěděli.

Nebylo pochyb o tom, že bratři v Belize měli silnou lásku k Jehovovi a k biblické pravdě a zároveň mimořádnou nenávist k falešným náboženským naukám. Také bylo zřejmé, že misionáři mají cenné zkušenosti, které dychtivým zvěstovatelům mohou předat a tak jim pomoci, aby dobrou zprávu kázali ještě účinněji.

Misionáři začali sloužit v Belize City, kde v té době žilo asi 26 700 obyvatel. Město bylo postaveno na navážce a leželo pouhých 30 centimetrů nad úrovní hladiny moře. Ve městě se držela voda, a navíc tam bylo horké a vlhké klima. Nebyl tam vodovod, a tak téměř na každém dvoře stála velká dřevěná nádrž, do které lidé v období dešťů shromažďovali vodu. Někdy však déšť znamenal katastrofu. To se stalo například v roce 1931, kdy město zpustošil hurikán a připravil o život více než 2 000 lidí.

 POKROK NAVZDORY OMEZENÍM

Přestože činnost svědků Jehovových v Belize nebyla nikdy postavena mimo zákon, během druhé světové války vláda na nějakou dobu zakázala naše publikace. Krátce před příjezdem misionářů však byl tento zákaz zrušen.

Ve Strážné věži z 15. července 1946 bylo o činnosti dvou misionářů v Belize uvedeno: „Ve vnitrozemí se jeden římskokatolický kněz snaží dosáhnout toho, aby bylo zakázáno doručovat naši literaturu poštou. Římskokatolickému duchovenstvu se přítomnost těchto dvou misionářů svědků Jehovových vůbec nelíbí. Jednoho amerického kněze irského původu . . . rozzlobilo to, že britská koloniální vláda misionářům povolila vstup do země. . . . [Misionáři] knězi připomněli, že on sám se prohlašuje za Američana, a na základě statistiky z amerických vězení mu ukázali, že římskokatolická církev neuhlídala morálku obyvatel Spojených států. Kněz se cítil zahanben a okamžitě odešel.“

První přesný údaj o počtu zvěstovatelů v Belize pochází z roku 1944. Tehdy tam bylo sedm zvěstovatelů. Ve službě dveře ode dveří začali používat karty se svědectvím, aby dobrou zprávu mohli šířit účinněji. Rok po příjezdu misionářů počet zvěstovatelů stoupl na 16.

V roce 1946 navštívili tuto zemi Nathan H. Knorr a Frederick W. Franz ze světového ústředí a založili zde odbočku. Bratr Knorr přednesl proslov o organizaci a vysvětlil, že je potřeba na příslušných formulářích podávat zprávu z kazatelské služby. Bratr Franz nabádal členy sboru, aby lidem projevovali milosrdenství  tím, že jim dál budou předávat poselství o Království. V tom týdnu měl bratr Knorr také proslov ke 102 posluchačům, z nichž mnozí byli zájemci. Mluvil o tom, proč by měli mít radost z toho, že mohou být v kontaktu s Božím lidem, a vybídl je, aby se svědky pravidelně studovali Bibli.

V tom roce přijeli Charles a Annie Ruth Parrishovi a Cordis a Mildred Sorrellovi. V roce 1948 se k nim přidal Truman Brubaker a Charles a Florence Homolkovi. Všichni byli vřele vítáni, protože bylo potřeba vykonat hodně práce.

BYLO PŘED NIMI HODNĚ PRÁCE

Elmer Ihrig napsal: „Tehdy tu byl jen jeden malý sbor. V ostatních oblastech žádné sbory nebyly. Do těch míst jsem často jezdil a pokaždé jsem tam strávil několik týdnů. Zaséval jsem semena pravdy tak, že jsem lidem nabízel knihy, získával předplatné a přednášel proslovy.“ Charles Heyen během prvního roku své služby v Belize často cestoval nákladním autem do městečka Orange Walk, kde kázal a povzbuzoval bratry, aby pravidelně pořádali shromáždění.

Do měst na jihu země bylo možné dostat se jedině lodí. Elmer a Charles chtěli, aby dobrou zprávu slyšeli lidé i tam, a proto se plavili na lodi  Heron H do pobřežních měst Stann Creek (nyní Dangriga) a Punta Gorda. Tam bydleli především domorodí obyvatelé, kterým se říká Garifunové. Do města Punta Gorda cesta lodí z Belize City trvala přibližně 30 hodin. Elmer tam jednou v recepci hotelu, kde bydlel, měl veřejnou přednášku k asi 20 lidem.

Olga Knightová vzpomíná, že Elmer její rodinu doprovázel do vzdálené vesnice Crooked Tree, kde pod stromy na břehu řeky její tatínek vedl shromáždění. Tvrdé práce a pokory misionářů si místní bratři velmi vážili.

V roce 1948 sloužilo v Belize průměrně 38 zvěstovatelů. Mimo Belize City byly založeny čtyři nové sbory. V každém z nich bylo několik málo zvěstovatelů. Například rodina Lightburnových sloužila v Black Creeku, Gordonovi v Bombě, Humesovi a Aldanovi v Santaně a bratři Requeña a Medina v Orange Walku. Misionáři a zvláštní průkopníci byli povzbuzováni k tomu, aby se zaměřovali na službu v Belize City. Jejich úsilí Jehova žehnal a pravdu přijímalo stále více upřímných lidí.

V prosinci roku 1949 znovu přijel bratr Knorr. Jeho návštěva byla povzbuzením v pravý čas. Jeden večer strávil v misionářském domově, kde si  s misionáři povídal o tom, v čem je jejich služba náročná. Stávalo se například, že mnozí noví zvěstovatelé chtěli sloužit Jehovovi, ale neuvědomovali si, že je potřeba se mu zasvětit a dát to najevo křtem. Bratr Knorr misionářům připomněl, že musí být trpěliví a mít lásku k lidem. Také je pochválil za pěkné výsledky, jakých už dosáhli.

UŽ ŽÁDNÍ DALŠÍ MISIONÁŘI

V roce 1957 začalo být zjevné, že činnost svědků Jehovových vláda bedlivě sleduje. Například když bratři z odbočky přijeli do Orange Walku promítat film Společnosti, místní policista se jich vyptával, kdy do vesnice přijeli a kdy budou odjíždět. Vysvětlil jim, že to potřebuje napsat do zprávy pro policejního náčelníka, a také řekl, že na nedávném sjezdu byl policista v civilu, který měl za úkol vypracovat podobnou zprávu.

V letech 1951 až 1957 vláda povolila vstup do země deseti dalším misionářům. V červnu 1957 však bratři dostali dopis od policie a imigračního úřadu, ve kterém bylo napsáno: „Vláda Britského Hondurasu [nyní Belize] s okamžitou platností rozhodla, že vstup do Britského Hondurasu už nebude povolen žádným dalším zahraničním náboženským služebníkům Vaší Společnosti.“ Bratři požádali o schůzku s guvernérem, aby zjistili důvod tohoto rozhodnutí, ale jejich žádost byla zamítnuta.

Také některým dalším náboženským skupinám nebylo dovoleno poslat do Belize nové misionáře, ale mohly nahradit ty, kteří museli odjet. Když ale dva misionáře potřebovali nahradit svědkové Jehovovi,  povolení nedostali. V roce 1960 bratři napsali úřadům v Belize i v Londýně a poukázali na to, že nežádají o povolení pro vstup dalších misionářů, ale o náhradu těch, kteří v Belize již jsou.

Přišla strohá odpověď: „Úřad guvernéra dospěl k jednoznačnému rozhodnutí nepovolit vstup do Britského Hondurasu žádným dalším misionářům Watch Tower Bible and Tract Society.“

Když bratři požádali o schůzku, bylo jim řečeno: „V roce 1957 Úřad guvernéra dospěl k jednoznačnému rozhodnutí nepovolit vstup do Britského Hondurasu žádným dalším misionářům Vaší Společnosti a za těchto okolností se jeho Excelence domnívá, že schůzka v této záležitosti by byla zcela zbytečná.“ Bratrům se zdálo, že veškeré úsilí je marné.

V říjnu 1961, téměř po pěti letech opakovaných žádostí, odbočka konečně dostala dopis z Úřadu guvernéra, v němž bylo uvedeno: „Dovoluji si Vás informovat, že vláda Britského Hondurasu zvážila Vaše poslední žádosti a rozhodla, že za současných okolností bude dovoleno dalším zahraničním misionářům vstoupit do země, aby nahradili misionáře, kteří zde již jsou.“ Díky tomu mohli v roce 1962 přijet z Jamajky Martin a Alice Thompsonovi.

DÍLO ÚSPĚŠNĚ POKRAČUJE

Bylo zřejmé, že náboženští odpůrci se snažili naši činnost omezit. Podařilo se jim to? Zpráva za služební rok 1957 ukázala, že v sedmi sborech sloužilo 176 zvěstovatelů. Tehdy mělo Belize 75 000 obyvatel, což znamená, že poměr byl 1 zvěstovatel na 400 obyvatel. Ve služebním roce 1961 bylo v této zemi 236  zvěstovatelů, došlo tedy k 34procentnímu vzrůstu, a poměr byl 1 zvěstovatel na 383 obyvatel. Byla jasně vidět pravdivost slibu, který Jehova dal svým služebníkům: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch, a každičký jazyk, který proti tobě povstane v soudu, odsoudíš.“ (Iz. 54:17) Kazatelské dílo úspěšně pokračovalo.

Bylo běžné, že lidé, kteří začali studovat Bibli, žili bez uzavření řádného sňatku a někteří střídali partnery. Jakmile ale poznali Jehovova vysoká měřítka, mnozí z nich vynaložili velké úsilí a nemalé prostředky, aby sňatek uzavřeli. Některým bylo přes 80 let.

JE ZAPOTŘEBÍ SÁL KRÁLOVSTVÍ

V prosinci 1949 bratři předem zaplatili pronájem sálu Liberty Hall v Belize City, aby se tam v lednu mohly konat čtyři zvláštní přednášky. Den před poslední přednáškou se v rozhlase ozvalo oznámení, že následující den v sále proběhne smuteční obřad, protože zemřela význačná představitelka jedné z místních organizací. Bratři několikrát šli za majiteli sálu, aby se s nimi domluvili, ale přesto byla zvláštní přednáška přerušena skupinou lidí, kteří začali s přípravami smutečního obřadu. Nakonec bratři museli požádat policii, aby zasáhla. Bylo zřejmé, že je zapotřebí sál Království. Všechny místní sály totiž lidé využívali k tomu, aby tam pořádali taneční zábavy nebo různé společenské akce, a pronájem byl vysoký.

Donald Snider, který tehdy sloužil jako dozorce odbočky, vyprávěl: „Minulou neděli bylo na studiu Strážné věže 174 přítomných. Do sálu se tolik lidí zdaleka nevejde, takže mnozí musí stát. A v přeplněné  místnosti je strašné horko.“ Z pronájmu do pronájmu se několikrát musela stěhovat i odbočka a misionářský domov.

V září 1958 se začalo se stavbou patrové budovy. V přízemí měla být odbočka a misionářský domov a patro bylo vyhrazeno pro sál Království. V následujícím roce byla stavba dokončena, a tak sbor v Belize City měl konečně svůj sál.

PRAVDA SE ŠÍŘÍ MEZI ŠPANĚLSKY MLUVÍCÍMI OBYVATELI

K velkému duchovnímu růstu docházelo i mezi španělsky mluvícími obyvateli Belize. Už v roce 1949 si bratři uvědomili, že v některých oblastech žijí převážně španělsky mluvící lidé, ale nikdo z misionářů tento jazyk neovládal. Někteří z těch, kdo do Belize byli přiděleni později, však španělsky uměli. Jedním z nich byl Leslie Pitcher, který přijel v roce 1955. Začal sloužit v městečku Benque Viejo v západní části Belize u hranic s Guatemalou, kde bylo převážně španělsky mluvící obyvatelstvo. Po příjezdu Leslie zjistil, že někteří lidé už na něj čekají. Jak to bylo možné?

Asi rok předtím v guatemalském městě San Benito, které leží směrem na západ, poznala pravdu Natalia Contrerasová a dala se pokřtít. Pak odjela do Belize, aby vydala svědectví svým příbuzným, kteří žili právě v Benque Viejo. Jednoho z nich, Serviliana Contrerase, zaujalo zvláště to, co na základě Bible říkala o uctívání model. Přijal pravdu a věrně Jehovovi sloužil až do své smrti v roce 1998, kdy mu bylo 101 let. Svědky Jehovovými se stalo i mnoho jeho dětí a vnoučat. Obvod, ve kterém hrstka zvěstovatelů  z Benque Viejo sloužila, sahal v těch počátečních letech až za hranici Guatemaly, do městečka Melchor de Mencos, kde se pořádala shromáždění a kde nakonec vznikl sbor. Zvěstovatelé ze sboru Benque Viejo jsou svou horlivostí známi až dodnes.

Ve španělštině byly některé části oblastního a krajského sjezdu přednášeny už v roce 1956. Celý krajský sjezd v tomto jazyce však proběhl až v únoru 1968 v sále Království v Orange Walku. Zúčastnilo se ho 85 přítomných a čtyři byli pokřtěni.

Španělsky mluvící svědkové, jako například Marcelo Dominguez, Rafael Medina a manželé Dionisio a Catalina Tekovi, věrně chodili na shromáždění a sjezdy v angličtině, i když tento jazyk neovládali plynně. Španělsky mluvící sbor byl založen až v říjnu 1964 v Orange Walku. Patřilo do něj 20 zvěstovatelů, kteří do té doby chodili do anglicky mluvícího sboru.

V 80. letech probíhala v Salvadoru i v Guatemale občanská válka. Následkem toho mnoho lidí uprchlo do Belize. Byly mezi nimi i rodiny španělsky  mluvících svědků, včetně sborových starších, služebních pomocníků a průkopníků. Tito svědkové a také misionáři, kteří uměli španělsky, přispěli k tomu, že mezi španělsky mluvícím obyvatelstvem se pravda začala šířit ještě více.

„PRAVÍ KŘESŤANÉ KÁŽOU DŮM OD DOMU“

Jednoho dne zaklepaly na dveře Margarity Salazarové, která bydlela v Orange Walku, dvě neznámé ženy a zeptaly se: „Znáte paní, která je svědkem Jehovovým a jmenuje se Margarita Salazarová?“ Ty dvě ženy byly 23letá Teófila Maiová a její maminka. Přišly z vesnice August Pine Ridge, která leží 34 kilometrů jihozápadně od Orange Walku. Proč Margaritu hledaly?

Teófila vypráví: „Asi rok předtím vážně onemocněl můj devítiměsíční syn. Vydala jsem se s ním do vesnice Botes, abych ho zasvětila svaté panně známé jako Santa Clara. Seděla jsem v kabině nákladního auta a řidič, který bydlel v naší oblasti, mi začal vydávat svědectví. Zeptal se mě, proč jedu s dítětem do Botesu, a pak mi řekl, že Bible neschvaluje uctívání model. To mě zaujalo. Při dalších příležitostech mi vyprávěl o mnoha biblických pravdách, které se dozvěděl od svědků Jehovových.

Jednou mi řekl, že praví křesťané kážou dům od domu. Vysvětlil, že to dělají svědkové Jehovovi a že lidem čtou takové verše, jako je například Sefanjáš 1:14 a 2:2, 3. A tak jsem jednoho synka vzala do náruče a druhého za ruku a chodila s nimi po vesnici dveře ode dveří a četla sousedům tyto verše. Později mi  ten řidič řekl, že pokud skutečně chci znát pravdu, měla bych se svědky Jehovovými studovat Bibli. Zmínil se o Salazarových a řekl mi, kde v Orange Walku bych je mohla najít. Nikdy předtím jsem tam nebyla, a tak jsem se na cestu vydala i s maminkou.“

Margarita vzpomíná na to ráno, kdy k ní Teófila s maminkou přišly poprvé. „Měly mnoho biblických otázek a dlouho jsme si povídaly. Chtěly také vědět,  zda je pravda, že svědkové Jehovovi pomáhají lidem porozumět Bibli bez ohledu na to, jak daleko za nimi musí chodit. Ujistila jsem je, že to tak opravdu je, a slíbila jim, že každý druhý týden přijedeme do vesnice, kde bydlí, a budeme s nimi Bibli studovat.“

Když Margarita a její manžel Ramón dorazili do vesnice August Pine Ridge, čekala na biblické studium nejen Teófila, ale i šest dalších dospělých členů její rodiny. Salazarovi pravidelně cestovali z Orange Walku po úzkých a hrbolatých cestách 34 kilometrů a později se k nim přidali i průkopníci, aby ve vesnici kázali, zatímco Margarita s Ramónem studovali s Teófilou a její rodinou. Biblická studia tam vedla také Amybelle Allenová, která kvůli tomu ve vesnici často zůstávala přes noc. Teófila byla pokřtěna v roce 1972, pět měsíců po začátku studia. V roce 1980 byl v August Pine Ridge založen sbor a během let přijalo pravdu 37 příbuzných Teófily.

VÝPRAVY DO DŽUNGLE

Belize City a jiná velká města byla propracovávána dobře, ale ve venkovských oblastech to tak nebylo. Do měst na jihu museli první misionáři jezdit na lodích. Později však byla postavena silnice, která jižní distrikty Stann Creek a Toledo spojila s ostatními částmi Belize. Počátkem roku 1971 začala odbočka organizovat každoroční kazatelské kampaně, kterým se říkalo výpravy do džungle. Cílem bylo poselství o Království přinést Mayům ze skupin Mopan a Kekči, kteří žili v odlehlých částech deštného pralesa.

 K tomu, aby se bratři a sestry dostali do vesnic a městeček od Dangrigy po Punta Gordu a dále na jih až k Barrancu poblíž hranic s Guatemalou, pronajímali si auta nebo cestovali ve vydlabaných kánoích. Při některých výpravách jeli zvěstovatelé v dodávce a dva až čtyři bratři na motocyklech. Na noc vždycky zastavili v jiné vesnici. Přes den skupina zvěstovatelů sloužila ve vesnici a ti na motocyklech jezdili ve dvou k těžko přístupným farmám.

V oblasti u Punta Gordy bratři chodili od vesnice k vesnici pěšky s batohem na zádech. Často museli nejprve jít do chýše označované jako cabildo, kde se schází vesnická rada, a tam promluvit s náčelníkem, kterému se tu říká alcalde. Až pak mohli začít vydávat svědectví ostatním vesničanům.

Misionář Reiner Thompson vzpomíná: „Do jedné vesnice bratři přišli ve chvíli, kdy muži zasedali v cabildu a mluvili o tom, jak bude probíhat sklizeň kukuřice. Když skončili, požádali bratry, aby jim zazpívali některou z našich písní. Bratři byli unavení a měli hlad a neměli s sebou zpěvník.“ Bratr Thompson dodává: „Přesto zpívali z celého srdce a mužům se to moc líbilo.“ Časem byl vytvořen sbor ve vesnici Mango Creek a později také v San Antoniu, jedné z největších mayských vesnic.

Santiago Sosa vypráví: „Někdy jsme z vesnice do vesnice chodili v noci, protože jsme chtěli stihnout všechno, co jsme si naplánovali. Šli jsme jeden za druhým uprostřed cesty, a ne na okrajích, protože v keřích, které cestu lemovaly, byli hadi. Také jsme se naučili pít vodu z lián, protože občas se stalo, že nám zásoby vody došly.“

 Zvěstovatelé se někdy rozdělili a po dvojicích nebo čtveřicích šli kázat do různých částí vesnice. Večer se zase všichni sešli. Dva zvěstovatelé vždy dostali na starost vaření. Santiago se smíchem vzpomíná: „Občas to byla katastrofa, protože někteří neuměli vůbec vařit. Vzpomínám si, jak jsem se jednou podíval na připravené jídlo a zeptal se: ‚Co je to?‘ Kuchař odpověděl: ‚Nevím, ale je to jídlo.‘ Jelikož sám kuchař nedokázal říct, co to vlastně uvařil, řekli jsme si, že to napřed vyzkoušíme na vyhublém, toulavém psu. Ale ani ten hladový pes to nechtěl!“

MAYOVÉ ZE SKUPINY KEKČI PŘIJÍMAJÍ PRAVDU

Rodolfo Cocom a jeho manželka Ofelia se z města Corozal přestěhovali na jih do vzdálené vesnice Crique Sarco, kde žijí Mayové ze skupiny Kekči. Svědkové tam jezdili jen v rámci každoročních výprav do džungle. Ofelia v této vesnici vyrostla. Když jí bylo asi 14 let, našla pod pomerančovníkem knihu Pravda, která vede k věčnému životu a začala ji číst. Už tehdy se chtěla dozvědět víc, ale se svědky se setkala až poté, co se vdala a žila v Corozalu. V té době začali s ní a s jejím manželem Rodolfem studovat Bibli zvláštní průkopníci Marcial a Manuela Kayovi.

Do vesnice Crique Sarco se Rodolfo a Ofelia přestěhovali v roce 1981 a chtěli se s bratry opět zkontaktovat. Rodolfo se proto vydal do Punta Gordy. Musel jít pěšky a potom jet lodí po řece i po moři. Cesta trvala nejméně šest hodin. V Punta Gordě se setkal s Donaldem Niebruggem, průkopníkem, který s nimi začal studovat prostřednictvím dopisů. S tím ale souvisel určitý problém — ve vesnici Crique Sarco nebyla pošta.

 Donald říká: „Na poště v Punta Gordě jsem se zeptal, jak poslat dopis do Crique Sarca. Řekli mi, že jednou týdně tam jezdí kněz.“ Asi šest měsíců doručoval tam i zpět korespondenci s biblickým studiem, aniž tušil, že dělá kurýra svědkům Jehovovým.

Donald dodává: „Když se kněz dozvěděl, co vlastně v dopisech je, rozzlobil se a žádné naše dopisy už doručovat nechtěl.“

Během těch měsíců Donald několikrát do Crique Sarca jel, aby s Cocomovými studoval. Při další výpravě do džungle Rodolfo začal s kazatelskou službou. Donald říká: „Vzali jsme ho s sebou na čtyři dny. Kázali jsme v několika vesnicích a to, že byl ve společnosti bratrů, mu hodně pomohlo k dalšímu pokroku.“

Rodolfo vysvětluje: „Ofelia a já jsme chodili do služby v naší vesnici. Přestože jsme byli sami, mluvili jsme s druhými o tom, co jsme se učili. Lidé, se kterými jsem studoval, zažívali větší odpor než my. Někteří si nesměli brát jídlo, oblečení a léky, které do vesnice přicházely jako dar. Tomu, co jsme dělali, velmi odporovala moje tchyně. S Ofelií jsme pochopili, že pokud ve vesnici zůstaneme, neuděláme žádný duchovní pokrok. Potřebovali jsme chodit na shromáždění.  Přestěhovali jsme se proto do Punta Gordy, abychom ve studiu pokračovali tam. Duchovně nám to hodně prospělo a v roce 1985 jsme se dali pokřtít.“ Dnes Cocomovi slouží ve sboru Ladyville a Rodolfo je služebním pomocníkem.

VÝPRAVY NA MOŘE

Každý rok bratři organizovali výpravy na moře, při kterých kázali lidem na ostrovech a ve vesnicích podél pobřeží. Například do vesnic Hopkins, Seine Bight, Placencia a Punta Negra a do města Monkey River Town v té době nebylo možné dostat se po souši. Polito Bevens se živil lovem langust, takže měl loď. Mimo sezónu bral čtyři průkopníky a misionáře na dvoutýdenní výpravu od severu k jihu. Zastavovali všude tam, kde bydleli lidé.

Donald Niebrugge, který na každoroční výpravy do džungle i na moře jezdil často, rád vzpomíná na dobu, kdy si bratři půjčovali plachetnici od Ambroncia Hernandeze. Výsledkem bylo, že Ambroncio, kterému se říkalo Bocho, začal studovat Bibli.

 Donald vzpomíná: „V následujícím roce jsme naplánovali dvoutýdenní výpravu podél celého pobřeží. Tehdy už Bocho ale loď neměl, protože ji prodal. Doporučil nám jiného rybáře, který byl ochoten vzít nás na palubu. Jel s námi i jeho společník a také Bocho. A tak se na lodi plavily dva páry zvláštních průkopníků spolu se třemi rybáři. Při této výpravě se Bocho začal podílet na kazatelské službě. Dopluli jsme do přístavu vesnice Placencia, kde kotvilo mnoho jachet, a tak jsme kázali od jachty k jachtě. Oba rybáři, kteří nebyli svědky Jehovovými, nám během těch dvou týdnů velmi pomáhali. Jednou jsme celý den kázali ve vesnici, a když jsme se vrátili, zjistili jsme, že koupili kuře a na lihovém vařiči nám připravili večeři.“ V době, kdy se v následujícím roce konala další výprava na moře, byl Bocho už pokřtěný. Posledních 18 let slouží v Belize City jako starší.

SKLIZEŇ V NEPŘIDĚLENÉM ÚZEMÍ

Distrikt Toledo na jihu země se vyznačuje kopcovitou krajinou a hustým tropickým pralesem. Je tam mnoho mayských vesnic s domky, které mají doškovou střechu a hliněnou podlahu. Vesničané obvykle musí těžce pracovat, protože půdu obdělávají jednoduchými nástroji. V období sucha musí přinášet vodu a ručně zavlažovat pole, na kterých pěstují kukuřici, fazole a kakaové boby. Mnoho žen ze skupiny Kekči vyrábí tradiční výšivky a proutěné koše, které se po celé zemi prodávají v obchodech se suvenýry. Čím dál více mladých lidí vesnice opouští, aby studovali nebo pracovali ve městech.

Nabídku sloužit v distriktu Toledo jako dočasní zvláštní průkopníci dostali v roce 1995 Frank a Alice  Cardozaovi. Měli zde působit v dubnu a květnu a co největšímu počtu lidí předat Zprávy Království č. 34 s názvem „Proč je život plný problémů?“. Frank vzpomíná: „Už dříve jsem se účastnil jedné výpravy do džungle, během které se v této oblasti kázalo. Věděl jsem tedy, že tomu, aby lidé mayské národnosti na dobrou zprávu zareagovali, by pomohlo, kdyby se na toto území někdo přestěhoval. Odbočka doporučila, abych našel podnájem, zorganizoval skupinku pro studium Bible a přednesl v San Antoniu zvláštní přednášku. Tam a také v osmi okolních vesnicích jsme měli lidem nabízet Zprávy Království.“

V pronajatém sklepním bytě se u Cardozaových každý týden scházela skupinka pro studium Bible. Během několika týdnů tam začaly chodit tři až čtyři rodiny. Zájemci se spolu s Cardozaovými také účastnili teokratické školy a služebního shromáždění v Punta Gordě. Po hrbolaté prašné silnici jezdili starým otevřeným pickupem a cesta jim trvala asi hodinu. Už v dubnu Frank přednesl v San Antoniu zvláštní přednášku. Mezi těmi, kdo se shromáždění svědků Jehovových zúčastnili poprvé, byl Jesús Ich. Přednášce pozorně naslouchal. Byl členem nazarénské církve a silně na něj zapůsobilo, že nauka o pekle má pohanské kořeny a že slova, která jsou v Bibli běžně překládána jako peklo, ve skutečnosti znamenají společný hrob lidstva. Když program skončil, vzal si Franka stranou a měl spoustu otázek. Výsledkem bylo, že přijal nabídku biblického studia a o rok později byl pokřtěn.

Dva měsíce dočasné zvláštní průkopnické služby se chýlily ke konci a Cardozaovi stáli před důležitým  rozhodnutím. „Zahájili jsme mnoho studií,“ vzpomíná Frank. „Bylo to víc, než jsme mohli zvládnout. Srdce i svědomí nám říkaly, že se zkrátka nemůžeme vrátit do našeho pohodlného domu v Ladyville. Když zůstaneme v San Antoniu, mohli bychom si pronajmout nadzemní patro domu a nemuseli bydlet ve sklepě. Mohl bych nainstalovat malé umyvadlo a okap na shromažďování dešťové vody. Časem bych možná udělal i splachovací záchod a zavedl elektřinu. Modlili jsme se k Jehovovi a byli jsme přesvědčeni, že s jeho požehnáním by na tomto území mohl vzniknout sbor. Pak jsme bratrům do odbočky napsali, že rádi zůstaneme v San Antoniu jako pravidelní průkopníci.“

Zakrátko bylo jasně vidět, že Jehova jejich rozhodnutí žehná. V listopadu, tedy za pouhých šest měsíců, pořádali ve svém pronajatém domě první veřejnou přednášku. V dubnu následujícího roku se už scházeli i na teokratické škole a služebním shromáždění. Všichni měli velkou radost, že už nemusí každý týden jezdit více než 30 kilometrů na shromáždění do Punta Gordy.

„JEHO HROZBY MĚ NEZASTAVÍ“

Horliví zájemci v San Antoniu brzy dělali pěkné pokroky a bylo až dojemné vidět jejich silnou lásku k pravdě. Frank vysvětluje: „V těchto vesnicích jsou zvláště ženy velmi plaché. K místní kultuře navíc patří to, že se bezvýhradně podřizují svému otci nebo manželovi. Není zvykem, aby mluvily s cizími lidmi. Chodit dveře ode dveří je tedy pro ně velmi obtížné.“

Priscilian Shoová, které tehdy bylo 20 let, byla nepokřtěnou zvěstovatelkou a velmi toužila po tom, aby  mohla kázat lidem ve svém okolí. Při jedné příležitosti se svou švagrovou Amalií Shoovou vykonávaly opětovné návštěvy, když se nečekaně dostaly do nepříjemné situace.

Priscilian vzpomíná: „Tatínek mi zakázal chodit do služby a já jsem se ho bála. V tu neděli dopoledne, když jsme byly ve službě, jsem ho najednou uviděla před baptistickým kostelem, kam chodíval. Přikrčily jsme se ve vysoké trávě, protože jsme nechtěly, aby si nás všiml. Pak jsem ale řekla: ‚Amalie, Jehova nás pozoruje. Není správné, abychom se tatínka bály. Bát se musíme Jehovy.‘“

Její otec byl zlostí bez sebe, ale Priscilian věděla, že má před sebou mnohem větší zkoušku. Chtěla se totiž stát svědkem Jehovovým, ale otec jí v tom násilím bránil. Vytrvale se kvůli tomu modlila k Jehovovi. Den před krajským sjezdem, na kterém měla být pokřtěna, sebrala odvahu a svému otci řekla:

„Zítra jedu do Belize City.“

„Co tam budeš dělat?“ zeptal se udiveně.

„Dám se pokřtít,“ odpověděla Priscilian. „Udělám to, co si Jehova přeje. Mám tě ráda, ale mám ráda taky Jehovu.“

„To neuděláš!“ reagoval rozčileně.

„Udělám,“ řekla Priscilian. „Ve Skutcích 5:29 je napsáno, že musím poslouchat Boha spíše než člověka.“

Její otec se strašně rozzlobil a odešel. Priscilian vypráví: „V bezpečí jsem se cítila, až když jsem před  odjezdem na sjezd seděla v autě. Nevěděla jsem, co otec udělá, až přijedu domů. Říkala jsem si, že to už ale budu pokřtěná, a i kdyby mě zabil, udělala jsem to, co je správné.“

Když se ze sjezdu vrátila, otec jí sice neublížil, ale později vyhrožoval, že ji zabije. Priscilian říká: „Viděl však, že jeho hrozby mě nezastaví, a teď už se ke mně nechová tak hrubě.“

ODPŮRCE PŘIJÍMÁ PRAVDU

Horlivým zvěstovatelům z nově vytvořené skupiny v San Antoniu se duchovně dobře dařilo. Cardozaovým pak nečekaně přišel od vesnické rady dopis, ve kterém bylo napsáno, že mají San Antonio opustit. Frank však už dříve za příslušný poplatek dostal od vesnické rady svolení tam zůstat, ale jeden významný obyvatel vesnice byl nyní rozhodnut Cardozaovy vyhnat. Na jedné schůzi rady se Franka zastali tři jeho zájemci. Potom promluvil majitel domu, který měli Cardozaovi pronajatý, a radu upozornil, že pokud budou z vesnice vypovězeni, rada mu bude muset vyplatit nájem místo nich. Frank pak předložil dopis z pozemkového úřadu, v němž bylo uvedeno, že osoba, která si pronajala nemovitost v soukromém vlastnictví, nemůže být vypovězena. Vesnická rada Cardozaovým nakonec dovolila zůstat.

Tím mužem, který chtěl Cardozaovy vyhnat, byl Basilio Ah, bývalý alcalde (náčelník), který měl stále ještě významný vliv na dění ve vesnici. Své vlivné postavení využíval k tomu, aby svědkům Jehovovým v San Antoniu dělal těžkosti, jak to jen šlo. Když místní skupinka svědků chtěla pozemek na stavbu sálu Království, rázně řekl: „V téhle vesnici sál Království  nikdy nepostavíte!“ Přesto se bratrům podařilo pozemek získat a vybudovali na něm jednoduchý, ale hezký sál Království. Byl zasvěcen v prosinci 1998 a mezi těmi, kdo se zasvěcení zúčastnili, byl kupodivu i Basilio. Co ho k tomu vedlo?

Dva z Basiliových ženatých synů měli problémy v rodině. Basilio se dvakrát obrátil na duchovní své církve, aby jim pomohli, ale nikdo na to nereagoval. Potom jeho synové začali studovat Bibli se svědky Jehovovými. María, manželka Basilia, si začala všímat, že synové se mění k lepšímu a že i vztahy v jejich rodinách se zlepšují. Proto i ona svědky požádala o biblické studium.

„Opravdu jsem chtěla Jehovu Boha poznat,“ říká María. „Manželovi jsem řekla, že bychom měli chodit do sálu Království, protože tam se o Bohu dozvíme víc.“ Pro Basilia nebylo snadné zbavit se zakořeněných předsudků vůči svědkům Jehovovým a vůči Franku Cardozaovi, kterému říkal „ten cizinec“. Silně na něj ale zapůsobily pozitivní změny, které jeho synové dělali, když začali jednat podle biblických zásad. Basilio se rozhodl, že se přesvědčí o tom, co jsou svědkové Jehovovi zač. Po několika rozhovorech souhlasil s biblickým studiem. A kdo studium vedl? Nikdo jiný než „ten cizinec“ Frank Cardoza!

Basilio vypráví: „To, co jsem se dozvěděl z Bible,  mi pomohlo změnit názor. Šedesát let jsem byl katolíkem a pálil kadidlo před modlami v kostele. Ale teď jsem Jehovu poznával na základě toho, co jsem četl v jeho vlastní knize, v Bibli. Stydím se za to, jak jsem se choval k Franku Cardozaovi, který je nyní mým bratrem. Otevřeně přiznávám, že jsem jednal špatně. Dříve jsem se horlivě zastával toho, co jsem považoval za správné pro naši vesnici a pro mé náboženství. Dodržoval jsem mayské tradice, které jsou v našich vesnicích běžné a mají souvislost se spiritistickým léčitelstvím. Také jsem podporoval mayská politická hnutí. S tím vším jsem ale přestal.“ Basilio a María Ahovi jsou dnes pokřtěnými zvěstovateli a s radostí slouží Jehovovi.

O svědcích Jehovových se ví, že mají rádi lidi a jsou šťastní a horliví. V odlehlých oblastech Belize mnozí zvěstovatelé chodí tři hodiny i více nahoru a dolů po strmých pahorcích, aby lidem vydávali svědectví. Zároveň dělají všechno pro to, aby nechyběli na shromáždění. Příkladem může být Andrea Ichová. Jednou večer měla na teokratické škole mít s jednou sestrou úkol a představovat majitelku domu. Ten den však se svými syny sbírala avokáda a v džungli nachodila možná pět kilometrů. Navíc při tom dostala 23 žihadel od vos. Přesto doma pro rodinu připravila jídlo, pak šla na shromáždění a měla úkol. Přišla s tváří oteklou od vosích žihadel, ale usmívala se. Mayští bratři a sestry jsou pro druhé velkým povzbuzením — aby mohli být na krajském nebo oblastním sjezdu, musí někdy cestovat celý den nákladním autem nebo autobusem. Nechtějí tam chybět, protože mají velkou radost, když  mohou se svými spoluvěřícími uctívat pravého Boha Jehovu.

PŘÍRODNÍ KATASTROFY

V průběhu uplynulých 115 let na Belize udeřilo 51 hurikánů a tropických bouří. Od roku 1930 byla tato země 12krát přímo zasažena hurikánem nebo hurikán prošel tak blízko, že způsobil vážné škody a ztráty na lidských životech. Jednu z nejhorších katastrof způsobil hurikán Hattie, který k Belize dorazil brzy ráno 31. října 1961. Vítr v nárazech dosahoval rychlosti 300 kilometrů za hodinu a přílivová vlna usmrtila stovky lidí. V Belize City, které leží pouhých 30 centimetrů nad úrovní hladiny moře, zůstalo po hurikánu 30 centimetrů bahna. Ve zprávě z odbočky bylo uvedeno: „Většina bratrů [v Belize City] má těžce poškozený nebo úplně zničený dům, ale nikdo nebyl vážně zraněn. O oblečení buď úplně přišli, nebo jim ho zničila voda.

Buldozery čistí ulice a všude hoří velké ohně, ve kterých lidé spalují to, co zůstalo z jejich zničených domů. Tady v [misionářském] domově jsme měli asi 60 centimetrů vody, která způsobila mnoho škod. Venku voda dosahovala výše tří metrů . . ., ale misionářský domov naštěstí stojí nad úrovní ulice. . . . Nedá se koupit téměř žádné jídlo . . . a v troskách lidé stále nacházejí mrtvá těla.“

O deset dní později bratři z odbočky uvedli: „Situace [ve vesnici Dangriga] je ještě horší než zde [v Belize City]. Lidé musí osm hodin denně odklízet následky katastrofy, protože jinak nedostanou lístky, za které si mohou něco koupit. Všechno má pod kontrolou armáda a za peníze není možné koupit nic.“ Dva  chlapci přišli o život, když na ně spadl dům. Jejich tatínek utrpěl zlomeniny obou nohou. Chlapci byli zvěstovateli a ten 12letý byl známý tím, že vydával svědectví učitelům.

Téměř všichni svědkové v Belize City a ve vesnici Dangriga buď přišli úplně o všechno nebo utrpěli značné škody na majetku, protože oko hurikánu prošlo právě mezi těmito dvěma místy. Guvernér vyhlásil výjimečný stav a zákaz nočního vycházení a povolal britskou armádu, aby na dodržování těchto opatření dohlížela. Vojáci dostali rozkaz střílet po každém, kdo by raboval. Muži, ženy i děti, kteří byli v noci přistiženi venku, byli až do rána drženi v klecích.

Všude byl chaos, ale hned jak to bylo možné, bratři začali pořádat pravidelná shromáždění a chodit do služby. Nebylo to jednoduché, protože mnoho lidí mělo jen provizorní ubytování a dvory byly zaplavené vodou a bahnem. Lidé však potřebovali slyšet utěšující dobrou zprávu o Království a svědkové Jehovovi jim ji obětavě přinášeli.

Životní podmínky byly velmi náročné, ale láska a štědrost svědků ze zahraničí bratry v Belize velmi povzbudila. Z různých odboček přišlo 25 beden s oblečením a dalšími věcmi. Užitek z toho měli nejen svědkové, ale i mnozí jejich sousedé. Odbočka a sál Království patřily k několika málo budovám, které náporu hurikánu odolaly. Když proto vláda požádala o to, aby sál Království mohla využít pro dočasné ubytování lidí, které hurikán připravil o střechu nad hlavou, bratři ochotně souhlasili. *

 „PANÍ PRATTOVÁ, POMODLÍTE SE ZA NÁS?“

V říjnu 2000 nad Belize tři dny řádil hurikán Keith. V San Pedru na ostrově Ambergris vítr dosahoval rychlosti 200 kilometrů za hodinu a nepřetržitě lilo. Město Ladyville, které leží 16 kilometrů severně od Belize City, bylo zaplaveno, protože během těch tří dnů tam napršelo 80 centimetrů vody. Čtyřicet dva bratrů našlo útočiště ve sjezdovém sále. Na ostrově Caulker byly zničeny téměř všechny domy. Padesát sedm zvěstovatelů z ostrovů Ambergris a Caulker přišlo o všechno nebo téměř o všechno a na obou ostrovech byla na několik týdnů přerušena dodávka elektřiny a vody a nefungovaly telefony. Na těchto ostrovech a v distriktech Belize, Orange Walk a Corozal předseda vlády vyhlásil kalamitní stav. Ve snaze zabránit rabování byl v zasažené oblasti vyhlášen zákaz nočního vycházení.

Na ostrově Caulker sloužila jako zvláštní průkopnice Cecilia Prattová. Když slyšela varování před hurikánem, připravila si pohotovostní zavazadlo pro případ, že by musela jít někam do úkrytu. Ten den měla původně v plánu nastoupit odpoledne na loď, aby v odbočce odevzdala lístky se zprávou z kazatelské služby od 12 sester na ostrově. Do pohotovostního zavazadla tedy přidala i zprávy pečlivě zabalené do  igelitového sáčku. V noci se Cecilia a některé sestry musely před blížícím se hurikánem ukrýt v betonové budově školy, zatímco ostatní sestry našly útočiště v kulturním středisku.

Cecilia vypráví: „Ukryly jsme se v jedné třídě, ale vítr strhl zinkovou střechu. Všichni honem sebrali své věci a běželi do jiné třídy. I když budova byla betonová, ve větru se celá třásla. Vykoukli jsme ven a měli jsme dojem, že všude kolem je moře, žádná pevnina. Se sestrami jsme se držely pohromadě a úpěnlivě se modlily. Ve třídě bylo 40 lidí z různých náboženství a všichni se báli. Někteří říkali: ‚To je Boží trest.‘ Přišel ke mně jeden katolický kazatel a prosil: ‚Paní Prattová, pomodlíte se za nás?‘ ‚Nemohu,‘ odpověděla jsem. ‚Jsem žena a nemám klobouk.‘ Muž řekl: ‚Tak si vemte moji čepici.‘ Nevěděla jsem, jestli se můžu modlit za všechny, ale chtěla jsem, aby věděli, že hurikán nezpůsobil Jehova. A tak jsem se modlila s naší skupinkou sester, ale tak, aby to ostatní mohli slyšet. Když jsem skončila a všichni ve třídě řekli amen, vítr utichl. V tu chvíli totiž nad námi přecházelo oko hurikánu. Katolický kazatel řekl: ‚To byla dobrá modlitba. Váš Bůh je pravý Bůh.‘ Potom nechtěli, abychom z úkrytu odešly, a další tři dny nám dávali jídlo a kávu.

Dělala jsem si ale starost o ostatní sestry. Další den ráno, když vítr utichl, jsem je šla hledat. Všude byly popadané stromy a zničené domy. Některé domy vítr posunul o 10 až 15 metrů. Šla jsem nejprve do kulturního střediska a tam byly dvě sestry s dcerami. Dům další sestry byl pryč, ale ona byla naživu.“

Pro bratry z odbočky nebylo snadné získat zprávy z kazatelské služby od sborů v zasažené oblasti.  Zprávy z ostrova Caulker však byly v odbočce jako první. Cecilia je měla bezpečně ukryté ve svém pohotovostním zavazadle a předala je bratrům z odbočky, kteří na ostrov přijeli, aby se ujistili, že sestry jsou v pořádku.

Během následujících týdnů svědkové na zasažených ostrovech dostali humanitární pomoc. Přijeli za nimi také dobrovolníci, kteří jim pomohli vyčistit a opravit domy a sál Království na ostrově Ambergris.

Merle Richert, který pracoval s dalšími dobrovolníky na ostrově Caulker, vypráví: „Nejprve jsme si připravili místo, kde jsme se ubytovali, a zařídili jsme distribuci humanitární pomoci. Další den jsme začali opravovat domy zvěstovatelů. V neděli dopoledne jsme všichni šli do kazatelské služby. Dvůr jedné sestry jsme potom upravili tak, aby se tam mohlo pořádat shromáždění. Udělali jsme lavice pro posluchače a jako pódium sloužil starý pařez z kokosové palmy. Shromáždění jsme pořádali v takovou dobu, aby bylo možné dodržet zákaz vycházení, který začínal v osm hodin večer. Na veřejné přednášce a studiu Strážné věže se sešlo 43 lidí.“

VELKÁ SHROMÁŽDĚNÍ KE CHVÁLE JEHOVY

Koncem 60. let sjezdy v Belize probíhaly ve velkém stanu, a tak se mohly konat na různých místech. Postavit takový stan však znamenalo několik dní tvrdé práce. Santiago Sosa vzpomíná: „Do práce jsme se pustili už začátkem týdne. Postavili jsme stan, přinesli lavice ze sálu Království a půjčili si židle. Na sjezdech se tehdy podávalo jídlo, takže jsme si vypůjčili i hrnce a pánve a často jsme pracovali celou noc, aby všechno bylo uvařeno a připraveno. Někdy se stalo, že potom, co  jsme to dodělali, přišla v noci větrná bouře a my jsme druhý den mohli začít znovu. Nikdo si ale nestěžoval.“

Jeanne Thompsonová vzpomíná na sjezd, který se konal v jedné vesnici mezi Belize City a Orange Walkem. Bratři chtěli stan postavit vedle sálu Království, a tak museli napřed vysekat porost. Jeanne říká: „Nakonec během celého oblastního sjezdu pršelo a ve stanu byla voda. Museli jsme sedět tak, že nohy jsme si opřeli o lavici před sebou. Netušili jsme, že v té oblasti je mnoho jedovatých hadů. Kvůli dešti jsme ale naštěstí zůstali ve stanu a v blízkosti sálu Království. Kdybychom šli do okolní buše, bylo by to nebezpečné.“

V 70. letech se sjezdy začaly konat i na Ptačím ostrově, což je tropický ostrůvek, který leží asi 120 metrů od jihovýchodního cípu Belize City. Jeden muž tam postavil zastřešené hlediště a toalety a nechal do  objektu zavést elektřinu a vodu, aby tam mohl pořádat kulturní akce. Bratři ostrůvek spojili s pevninou dřevěným mostem, takže nebyl problém se na toto tiché a příjemné místo dostat. V průběhu let se tam pořádalo mnoho sjezdů.

V březnu 1983 si bratři pronajali státní pozemek pro sjezdový sál ve městě Ladyville, aby tam probíhaly krajské a oblastní sjezdy a zvláštní shromáždění. Nejprve tam postavili provizorní budovu, ale v roce 1988 ji nahradili ocelovou konstrukcí, kterou koupili v Guatemale.

KAZATELSKÁ SLUŽBA MEZI ČÍNSKY MLUVÍCÍMI LIDMI

Čínští přistěhovalci přijíždějí do Belize už od 20. let minulého století. Mnozí z nich rádi čtou naše publikace ve svém jazyce. Roberta Gonzalezová vypráví: „Chtěla jsem o pravdě mluvit s jednou přátelskou ženou z Tchajwanu, která měla pekárnu. Věděla jsem ale, že se o náboženství moc nezajímá a že je pořád v práci. Také jsem věděla, že má dvě dospívající děti, a tak když jsem jednou byla v pekárně, dala jsem jí knihu Otázky mladých lidí v čínštině. Řekla jsem, že by mě zajímalo, jak se jí bude líbit. O pár dní později jsem kolem pekárny jela autem a všimla jsem si, že na mě mává. Když jsem zastavila, nadšeně mi řekla, že od té doby, co jsem jí dala tu knihu, tak na  mě čeká. Vyprávěla, že většina dospívajících z tchajwanských rodin, které v Belize žijí, má problémy. Řekla si tedy, že všechny takové děti si potřebují tu knihu přečíst, a poprosila syna, aby spočítal, kolik tchajwanských rodin ve městě je. Pak mě požádala o 16 knih. Každé rodině chtěla tu knihu věnovat jako dar.“

Pro průkopníky a zvěstovatele, kteří se rozhodli věnovat čínským komunitám ve svém obvodu, odbočka v říjnu 2000 zorganizovala tříměsíční kurz mandarínské čínštiny. Jaké výsledky to přineslo? Vznikla čínská skupina s několika průkopníky, ze které se časem stal sbor. Někteří Číňané, navzdory silnému odporu, na dobrou zprávu a na lásku křesťanského sboru zareagovali.

Například v roce 2006 přijal nabídku biblického studia Monťie Čchen. Zpočátku ho v tom jeho příbuzní podporovali, ale  netrvalo dlouho a začali se mu vysmívat a ve studiu mu bránit. Rodina pak nečekaně prodala všechny své nemovitosti včetně obchodu, který měl Monťie na starost. Dostal hodinu na to, aby se svého nového náboženství vzdal a odjel s nimi do jiné země. On to odmítl a tak jeho rodina odjela a nechala ho úplně bez prostředků. Monťie se přistěhoval k jednomu bratrovi, pokračoval ve studiu Bible a pravidelně chodil na shromáždění. „Vytvořil jsem si k Jehovovi důvěrný vztah,“ říká Monťie „a on se o mě postaral. Kromě studia mi pomáhalo také to, že jsem rozjímal o biblických verších a že mě bratři povzbuzovali.“

Byl pokřtěn v listopadu 2008. Když jeho příbuzní viděli, jak se změnilo jeho jednání i způsob mluvy, začali se k němu chovat lépe. Monťie dodává: „Jelikož jsem poslechl Jehovu, nejenže jsem nezchudl, ale navíc mi to přineslo štěstí. Jehova mě neopustil, ale dovolil mi, abych se stal součástí jednotného a láskyplného společenství bratrů.“

 NA KAZATELSKOU ČINNOST DOHLÍŽÍ MEXICKÁ ODBOČKA

Po poradě s výbory odbočky v Belize a Mexiku vedoucí sbor pečlivě zvážil, co bude pro kazatelskou činnost v Belize nejlepší, a pak rozhodl, že od 1. ledna 2001 bude na činnost svědků Jehovových v Belize dohlížet mexická odbočka. Toto rozhodnutí vedlo k velkému požehnání.

Od té doby mexická odbočka pomohla se stavbou mnoha sálů Království v Belize. Dne 16. března 2002 byl v Belize City zasvěcen jednoduchý, ale hezký dvojsál Království. Druhý den proběhlo zasvěcení nového misionářského domova a renovovaného sjezdového sálu v Ladyville. Proslov k zasvěcení přednesl Gerrit Lösch z vedoucího sboru. Programu se zúčastnili mnozí z těch, kdo Jehovovi věrně sloužili už pět nebo šest desetiletí. K velkému pokroku přispělo i vytvoření skupiny pro výstavbu sálů Království, která se v různých částech této země podílela na stavbě 20 sálů.

V roce 2007 přijelo do Belize 325 průkopníků z Mexika, aby pomohli se službou v obvodech, které  jsou propracovávány jen zřídka. Ukázalo se, že tato návštěva velmi podnítila horlivost místních bratrů a sester, protože počet průkopníků pak prudce stoupl.

Před začátkem období hurikánů v roce 2007 svědkové Jehovovi dostali praktické pokyny, jak v případě takové přírodní pohromy jednat. Představitelé církví se naopak jako každý rok modlili o to, aby Bůh jejich zemi před hurikány ochránil. Za poučení, které bratři dostali, byli velmi vděční, protože v srpnu udeřil Dean, hurikán páté kategorie. Všichni bratři a sestry z ohrožených míst byli včas evakuováni a ubytováni u spolukřesťanů mimo nebezpečnou oblast. Po hurikánu svědkové z celé země pomáhali svým spoluvěřícím opravit domy a sály Království. Jedna místní rozhlasová stanice pak svědky Jehovovy chválila a dala je lidem za příklad.

LIDÉ ZE VŠECH NÁRODŮ JEDNOTNĚ SLOUŽÍ JEHOVOVI

Díky Jehovovu požehnání je dnes v Belize více než 1 800 zvěstovatelů. To znamená, že na 1 zvěstovatele připadá 149 obyvatel. V roce 2009 přišel na Památnou slavnost každý 39. obyvatel této země, takže jsou zde vyhlídky na velký růst.

Díky kazatelské činnosti v Belize přijali v průběhu 80 let pravdu lidé nejrůznějšího původu a mnoha národností. Všichni jsou sjednoceni ‚čistým jazykem‘, tedy pravdou o Bohu a jeho záměrech. Svědkové Jehovovi v Belize slouží „rameno vedle ramena“ se svými bratry a sestrami na celém světě. O pravdě z Božího Slova mluví s druhými a tak přinášejí čest Jehovovi, svému láskyplnému Bohu. (Sef. 3:9)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 224]

‚Řidič mi řekl, že praví křesťané kážou dům od domu.‘

[Praporek on page 234]

„Není správné, abychom se tatínka bály. Bát se musíme Jehovy.“

 [Rámeček na straně 208]

Stručný přehled o Belize

Země

U pobřeží je nížina a směrem na jih se zvedá pohoří Maya. V pralesích žijí jaguáři, pumy, vřešťani, pekariové, leguáni a krokodýli. Vyskytuje se tu téměř 60 druhů hadů, například velmi jedovatý křovinář sametový. V Belize žije také skoro 600 druhů ptáků, včetně vzácného papouška ara arakanga a krásného tukana krátkoocasého. I moře je plné velmi zajímavých živočichů. Jsou tu koráli, houby, korálové ryby, kapustňáci, barakudy a žraloci obrovští.

Lidé

Místní obyvatelstvo tvoří Mayové (skupiny Kekči, Mopan a Jukátek), kreolové (potomci Afričanů a Evropanů), mestici (potomci Španělů a Mayů), Garifunové (potomci Afričanů a Karibů), Indové, Libanonci, Číňané a Evropané, například němečtí a holandští mennonité.

Jazyk

Úředním jazykem je angličtina, ale běžně je zde slyšet i belizská kreolština, španělština, karibština, jazyk kekči, mayština, němčina a mandarínská čínština.

Hospodářství

Hodně obyvatel je zaměstnáno na plantážích cukrové třtiny a ve výrobě a exportu třtinového cukru. Živí se také pěstováním a vývozem tropického ovoce. Pro mnohé je zdrojem příjmu i rybolov a turistický ruch.

Jídlo

Díky řadě kultur je v Belize rozmanitá a vynikající kuchyně. Tradičním oblíbeným jídlem je rýže a fazole vařené společně v kokosovém mléce. Obvykle se k nim pak podává pečené nebo dušené kuře, hovězí maso či ryby a pečené zralé plantejny. Velmi oblíbená a běžná jsou i jídla z mořských plodů.

Podnebí

Jelikož Belize leží na středoamerickém pobřeží Karibského moře, je zde horké a vlhké subtropické podnebí. Často se objevují hurikány.

 [Rámeček a obrázek na straně 215]

Garifunové přijímají dobrou zprávu

BEVERLY ANN FLORESOVÁ

ROK NAROZENÍ 1961

ROK KŘTU 1993

Z JEJÍHO ŽIVOTA Přijala pravdu a nyní poznání o Jehovovi předává dalším Garifunům.

▪ DĚJINY Garifunů sahají do počátku 17. století, kdy otroci uzavírali sňatky s domorodými Kariby. Garifunové mluví karibsky, což je aravacký jazyk s prvky francouzštiny a svahilštiny.

Jejich náboženství je směs afrických a indiánských tradic silně ovlivněných katolicismem. Například dugu je složitý obřad, při kterém jsou zemřelí předkové usmiřováni jídlem a nápoji. Beverly vypráví: „Maminka nevěřila tomu, že obřad dugu má nějaký smysl. Neviděla důvod, proč by měl Bůh schvalovat to, že se tolik jídla zakopává do země. Říkávala: ‚Jídlo je pro lidi, a pokud ti, kdo zemřeli, nás měli rádi, proč by měli přijít a chtít nám uškodit?‘“

Beverly vypráví, co udělala, když poznala pravdu. „Patřím ke Garifunům, a tak jsem se rozhodla odejít do města Dangriga a vydávat svědectví lidem své národnosti. Věděla jsem totiž, že většina z nich bude lépe reagovat, když je osloví někdo z Garifunů. Jelikož mluvím karibsky, mnozí se zastavují a naslouchají a několik lidí začalo chodit na shromáždění. Zjistili, že i když nebiblické tradice nedodržují, zlí duchové je nezabijí.“

 [Rámeček a obrázek na straně 218]

„Jehova se o nás vždycky postaral“

LILLY MILLEROVÁ

ROK NAROZENÍ 1928

ROK KŘTU 1960

Z JEJÍHO ŽIVOTA Sama vychovala šest dětí a v celodobé službě je už 47 let.

▪ „V ROCE 1959 se mnou Amybelle Allenová mluvila o Bibli,“ vypráví jemným hlasem Lilly. „V kostele nás varovali před všemi ‚falešnými proroky‘, kteří chodí dveře ode dveří. Souhlasila jsem, že budu studovat, ale jen Bibli. Pravdu jsem přijala a v následujícím roce jsem se dala pokřtít.

Zpočátku pro mě bylo obtížné kázat. Ruce se mi tak třásly, že jsem Bibli sotva udržela, ale touha mluvit s druhými o tom, co jsem se dozvěděla, byla ‚jako hořící oheň uzavřený v mých kostech,‘ jak řekl Jeremjáš. Prostě jsem musela mluvit, ať už lidé naslouchali, nebo ne.“ (Jer. 20:9)

Jak Lilly dokázala sama vychovávat šest dětí a přitom být v průkopnické službě? „Modlila jsem se k Jehovovi a on to umožnil,“ říká Lilly. „Třikrát týdně jsem vstávala v půl čtvrté ráno a dělala sušenky. Společně s dcerami jsme je pekly v peci na dřevo a lidé stáli ve frontě, aby si je koupili ještě horké. Když jsme všechny sušenky prodaly, děti šly do školy a já do kazatelské služby. Jehova se o nás vždycky postaral.“

Od roku 1969 je Lilly průkopnicí ve městě Corozal. Její nejstarší syn a dvě dcery jsou také v celodobé službě. Lilly přispěla k tomu, že pravdu přijalo 69 lidí.

 [Rámeček a obrázek na straně 227 a 228]

Výpravy do džungle — Kázání v deštném pralese

„V březnu 1991 se skupina 23 bratrů a sester z celého Belize sešla ve městě Punta Gorda, aby se zúčastnili desetidenní kazatelské výpravy do hlubin deštného pralesa,“ vypráví Martha Simonsová. „Kromě oblečení, přikrývek a houpacích sítí jsme s sebou měli také publikace v angličtině, španělštině a jazyce kekči. Nesli jsme s sebou i jídlo, mimo jiné 200 sucharů.

Následující den ráno jsme nasedli do kánoe vydlabané z kmene velké cejby a vydali se na neklidné moře. Dorazili jsme do vesnice Crique Sarco, vyložili věci z kánoe a utábořili se. Bratři upevnili houpací sítě a sestry mezitím připravily naše oblíbené jídlo — dušenou prasečí oháňku se zeleninou. Do hrnce daly maniok, jamy, zelené plantejny, kokosový ořech, vařená vajíčka a samozřejmě prasečí oháňku a to všechno uvařily. Zpráva o tom, že jsme přijeli, se rychle roznesla. Netrvalo dlouho a vesničané, Mayové ze skupiny Kekči, přicházeli, aby nás přivítali. Díky tomu jsme během dvou hodin vydali svědectví celé vesnici. Tu noc bratři spali v houpacích sítích pod policejní stanicí, která stála na kůlech. Sestry nocovaly v cabildu s doškovou střechou, což je místo, kde se schází vesnická rada.

Druhý den ráno jsme se znovu nalodili a jeli proti proudu říčky. Místy byla zarostlá kořeny mangrovů, které vytvářely hluboký stín a tajemnou atmosféru. Asi po půl hodině jsme vystoupili z kánoe a další hodinu a půl jsme šli džunglí do vesnice Sundaywood. Lidé, kteří tam žijí, jsou malé postavy, mají tmavou olivově zbarvenou kůži a černé rovné vlasy. Většinou chodí bosí a ženy nosí tradiční suknice a ozdoby z korálků. Chýše mají doškovou střechu a hliněnou podlahu.  Uvnitř je jen jedna místnost a žádný nábytek, pouze houpací sítě. Poblíž chýší stojí venkovní pec, kterou používá celá vesnice.

Lidé byli velmi přátelští a mnozí projevili o poselství zájem. Zapůsobilo na ně zejména to, že jsme měli publikace v jazyce kekči a že jsme jim verše ukazovali v Bibli, která také byla v jejich jazyce.

Ráno nás vzbudilo kokrhání kohoutů, zpěv pralesních ptáků a křik vřešťanů. Po vydatné snídani jsme šli na opětovné návštěvy k lidem, kteří den předtím reagovali příznivě. Zahájili jsme několik biblických studií a povzbudili zájemce, aby studovali sami, dokud se za rok nevrátíme. V následujících dnech jsme šli do deštného pralesa ještě hlouběji, abychom se dostali do vzdálených vesnic, kde jsme při kázání postupovali stejným způsobem.

Deset dnů v pralese rychle uteklo a my jsme pak přemýšleli o tom, kolik jsme toho nachodili, o vesnicích, které jsme navštívili, a o všech těch lidech, s nimiž jsme se setkali. Modlili jsme se, aby Jehova chránil semena pravdy, jež jsme zaseli, dokud se k nim za rok nevrátíme. Bolely nás nohy a byli jsme unavení, ale zároveň jsme byli Jehovovi velmi vděční za to, že jsme se letošní výpravy do džungle mohli zúčastnit.“

 [Rámeček a obrázky na straně 235 a 236]

Mayové, kteří milují Jehovu

JORGE A NICOLAS SHOOVI (A JEJICH SESTRA PRISCILIAN)

ROK NAROZENÍ 1969 a 1971

ROK KŘTU 1997

Významným rysem mayské kultury je to, že děti, i když jsou už dospělé a mají svou rodinu, projevují úctu a naprostou poslušnost vůči svým rodičům.

▪ KDYŽ Nicolas a Jorge poznali Jehovu a zamilovali si ho, jejich otec jim tvrdě odporoval.

Nicolas vypráví: „Vysvětlil jsem otci, že se učím prospěšné věci, ale on patřil k baptistické církvi a mé nadšení nesdílel. Několikrát jsem s biblickým studiem přestal, protože jsem nechtěl, aby se kvůli mně trápil. Věděl jsem však, že když se budu s otcem opíjet, nebudu dávat dobrý příklad svým dětem. Manželka a děti byly tak nešťastné, že se nikdy neusmívaly.

  Jakmile jsem začal pravidelně studovat Bibli a chodit na shromáždění, pravda mi pomohla, abych se špatným jednáním přestal. Tvrdě jsem pracoval a všechny peníze jsem přinášel domů. Nyní se jako rodina pilně věnujeme službě pro Jehovu, jsme šťastní a doma je slyšet smích.“

Jorge na tom byl podobně. Opíjel se, mluvil sprostě a tím rodině působil problémy. O víkendech nikdy nebýval doma. Díky studiu Bible se však jeho chování výrazně zlepšilo.

Jorge vzpomíná: „Čím větší pokroky jsem dělal, tím víc mi otec odporoval. Říkal, že jsme falešní proroci. Několikrát nám vyhrožoval s mačetou v ruce. Bratr Cardoza, který studium se mnou vedl, se už předtím snažil nás na odpor připravit. Zeptal se: ‚Co když vás otec vyhodí z domu?‘ ‚Tatínek mě má rád,‘ odpověděl jsem. ‚Něco takového nikdy neudělá.‘ Přesně to se však stalo.

Já jsem si ale zamiloval to, co jsem se učil, a můj život se zlepšoval. To, že jsem oblékal novou křesťanskou osobnost, prospělo celé rodině. Jeden k druhému jsme začali mít úctu a jsme spolu šťastní. Kazatelská služba mi přináší mnoho radosti a díky Jehovovi jsem pravidelný průkopník.“

[Obrázek]

Frank Cardoza vydal svědectví Jorgemu

 [Rámeček a obrázky na straně 238 a 239]

S radostí slouží tam, kde je to více zapotřebí

Přestěhovat se do země, kde je málo zvěstovatelů Království, je velká věc. Avšak zůstat tam a rok za rokem vytrvávat ve službě je ještě náročnější a často to vyžaduje mimořádné úsilí a oběti. Mnozí naši bratři a sestry ale projevili velké odhodlání a mají radost z toho, že v takových zemích slouží.

Například Arthur a Roberta Gonzalezovi se v roce 1989 přestěhovali ze Spojených státu do Belize i s tříletým synem Daltonem. Roberta přiznává: „Nejtěžší bylo opustit jistou a dobře placenou práci a začít žít v zemi, kde je tolik lidí bez zaměstnání.“

Arthur k tomu dodává: „Člověk musí Jehovovi důvěřovat. Když v Bibli čtu o Abrahamovi, velmi na mě působí to, že opustil domov, rodinu a všechno, co znal. Jehova se o něj ale dobře postaral. Pro nás bylo jednou z nejobtížnějších věcí naučit se belizskou kreolštinu. Spolehli jsme se ale na Jehovu a on nám pomáhal.“

V roce 1991 přijeli z Kalifornie Frank a Alice Cardozaovi, aby v Belize sloužili jako průkopníci. Frank vypráví: „Při čtení knihy Skutků jsem vždycky toužil sloužit jako misionář. Máme ale čtyři děti, takže do Gileadu jsme nemohli. Ale když naše nejmladší dcera ukončila školní docházku, řekli jsme si, že bychom se mohli přestěhovat do jiné země. Ve Strážné věži jsme pak četli článek o Belize a to rozhodlo.“

  „Souhlasila jsem s tím, že to zkusíme na tři roky,“ říká Alice. „Teď už jsme tu 18 let a za nic bych to nevyměnila!“

Frank dodává: „Máme rádi lidi a službu. Snadno si proto vytvoříme vztah k těm, kdo milují Jehovu. Zavedli jsme víc biblických studií, než můžeme zvládnout, a vidíme, jak lidé přijímají pravdu. Díky tomu zažíváme to nejšťastnější období našeho života. Této výsady bychom se nevzdali za nic na světě.“

Carl a Martha Simonsovi se do Belize přistěhovali z Texasu v roce 1988. Martha vypráví: „Našim dětem tehdy bylo deset a osm let. V Belize jsme se sborem celé dny sloužili ve vesnicích v džungli. Pomáhali jsme také na stavbě sjezdového sálu a během sjezdů u nás vždycky byli ubytováni bratři a sestry. Jsme moc rádi, že jsme děti vychovávali právě v této zemi, protože byly v kontaktu se zvláštními průkopníky a misionáři. Samozřejmě byly i chvíle, kdy bychom nejraději nastoupili do letadla a vrátili se domů. Někdy totiž nešla elektřina, netekla voda, neměli jsme baterie a nefungoval telefon. Kdybychom se ale měli znovu rozhodnout, navzdory tomu všemu bychom to udělali zase. Služba v zemi, kde je to více zapotřebí, nás nesmírně obohatila.“

[Obrázky]

Gonzalezovi; zleva doprava: Dalton, Roberta, Arthur a jeho maminka Martha

Alice a Frank Cardozaovi

Carl a Martha Simonsovi

 [Rámeček na straně 250]

„O nás se někdo stará!“

ALEJANDRO A REBECCA (BECKY) LACAYOVI

ROK NAROZENÍ 1950 a 1949

ROK KŘTU 1966 a 1959

Z JEJICH ŽIVOTA V roce 1972 absolvovali školu Gilead a potom sloužili jako misionáři v Salvadoru, Belize, Nicaragui, Mexiku a Hondurasu. Nyní jsou v krajské službě ve Spojených státech, ale nikdy nezapomněli na to, jak v Belize poskytovali po hurikánu pomoc svým spoluvěřícím.

▪ „HURIKÁN Keith je přímo nad námi!“ napsala Becky v pondělí 2. října 2000. „Už skoro dva a půl dne nepřetržitě leje.“

Další den vítr polevil a už tolik nepršelo, takže Alejandro a Donald Niebrugge, který sloužil jako zvláštní průkopník, dopravili potřebné zásoby na ostrov Ambergris. Ještě s dvěma sborovými staršími pak navštívili všechny zvěstovatele z obou sborů na ostrově, aby zjistili, zda jsou v pořádku.

Becky vzpomíná: „Ve středu bratři z různých částí Belize přiváželi do odbočky potraviny, vodu a oblečení pro bratry a sestry na ostrovech. Recepce a knihovna byly zakrátko plné věcí.“

Alejandro a tři další bratři mezitím dovezli potřebné věci na ostrov Caulker. Své spoluvěřící tam povzbudili a pomodlili se s nimi. Na svědky i na ostatní lidi láska a péče bratrů velmi zapůsobily. Jedna žena si postěžovala: „Roky dávám své církvi příspěvky, ale nikdo se ani nepřišel zeptat, jak se mi daří.“

Jedna sestra se slzami radosti řekla: „Podívejte se, jaký rozdíl je mezi námi a ostatními lidmi. O nás se někdo stará!“

 [Tabulka a graf na straně 244 a 245]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Belize

1923 James Gordon káže ve vesnici Bomba.

1930

1933 Freida Johnsonová káže v Belize City.

1934 Thaddius Hodgeson pořádá shromáždění ve své pekárně.

1940

1941 V Belize City jsou pokřtěni první zvěstovatelé.

1945 Přijíždějí první misionáři.

1946 Je založena odbočka.

1950

1957 Dalším misionářům není dovolen vstup do země.

1959 Je postavena odbočka, misionářský domov a sál Království.

1960

1961 Misionáři mohou opět přijet.

 1961 Belize je zdevastováno hurikánem Hattie.

1971 Na Ptačím ostrově se poprvé koná sjezd.

1980

1988 V Ladyville je postaven sjezdový sál.

1990

2000

2000 V Belize řádí hurikán Keith.

2001 Na činnost v Belize začíná dohlížet mexická odbočka.

2002 Zasvěcení dvojsálu Království (vlevo), misionářského domova a renovovaného sjezdového sálu.

2010

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

1 800

1 200

400

1930 1940 1950 1960 1980 1990 2000 2010

[Obrázek]

Bratři jedou na sjezd

 [Mapy na straně 209]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

MEXIKO

GUATEMALA

Melchor de Mencos

KARIBSKÉ MOŘE

BELIZE

ostrov Ambergris

San Pedro

ostrov Caulker

DISTRIKT COROZAL

Corozal

DISTRIKT ORANGE WALK

Orange Walk

August Pine Ridge

DISTRIKT BELIZE

Bomba

Santana

Crooked Tree

Black Creek

Ladyville

Belize City

DISTRIKT CAYO

BELMOPAN

Benque Viejo

DISTRIKT STANN CREEK

údolí Stann Creek

Dangriga

Hopkins

Seine Bight

DISTRIKT TOLEDO

Mango Creek

Placencia

Monkey River Town

Punta Negra

San Antonio

Punta Gorda

Sundaywood

Barranco

Crique Sarco

řeka Belize

POHOŘÍ MAYA

 [Celostránkový obrázek na straně 200]

[Obrázek na straně 206]

Alphonsena Robateauová a Amybelle Allenová spolu se třemi zvláštními průkopníky

[Obrázek na straně 207]

Herman a Derrine Lightburnovi a jejich syn Stephen

[Obrázek na straně 210]

Skupina svědků s dvoukolým vozíkem s aparaturou; (1) Thaddius Hodgeson, (2) George Longsworth, Belize City, 40. léta dvacátého století

[Obrázek na straně 213]

Elmer Ihrig kázal v odlehlých oblastech

[Obrázek na straně 214]

Charles Heyen povzbuzoval bratry, aby pravidelně pořádali shromáždění

[Obrázek na straně 221]

Odbočka, misionářský domov a sál Království v Belize City

[Obrázek na straně 223]

První krajský sjezd pořádaný ve španělštině, sál Království v Orange Walku, 1968

[Obrázek na straně 229]

Zvláštní průkopníci Marcial a Manuela Kayovi

[Obrázek na straně 230]

Typická mayská vesnice, distrikt Toledo

[Obrázek na straně 240]

María a Basilio Ahovi

[Obrázek na straně 246]

Cecilia Prattová

[Obrázek na straně 249]

Krajský sjezd ve stanu, Punta Gorda, 60. léta

[Obrázek na straně 251]

Becky a Alejandro Lacayovi

[Obrázky na straně 252 a 253]

Ocelová konstrukce, ze které se stal sjezdový sál (vpravo)

Renovovaný sjezdový sál

[Obrázek na straně 254]

Bratři a sestry na stavbě dvojsálu Království, Belize City