V neděli 16. nisanu jsou učedníci dost skleslí. Nedochází jim, co vyplývá z toho, že je hrobka prázdná. (Matouš 28:9, 10; Lukáš 24:11) Později ten den se Kleofáš a ještě jeden učedník vydávají z Jeruzaléma do vesnice Emauzy, která leží asi 11 kilometrů daleko.

Cestou probírají události, ke kterým v uplynulých dnech došlo. Pak se k nim připojí nějaký muž a zeptá se: „O čem spolu cestou debatujete?“ Kleofáš mu odpoví: „Jsi snad cizinec a bydlíš v Jeruzalémě sám, že nevíš, co se tam v těchto dnech stalo?“ Muž se ptá: „A co se stalo?“ (Lukáš 24:17–19)

„To ohledně Ježíše Nazaretského,“ říkají učedníci. „My jsme doufali, že on je ten, kdo osvobodí Izrael.“ (Lukáš 24:19–21)

Kleofáš a druhý učedník potom vypráví, co se přihodilo ten den. Popisují, jak několik žen přišlo k hrobce, kde byl pohřbený Ježíš, ale našly ji prázdnou. Ty ženy se navíc staly očitými svědky něčeho nadpřirozeného – objevili se jim andělé, kteří řekli, že Ježíš je naživu. Učedníci také vypráví o tom, že k hrobce se šli podívat i jiní a „zjistili, že je to přesně tak, jak ženy řekly“. (Lukáš 24:24)

Oba učedníci jsou ze všech těch událostí očividně zmatení. Ten neznámý muž chce napravit jejich nesprávné uvažování, které jim brání uvěřit, že Ježíš byl vzkříšen. Říká: „Vy nerozumní s nevnímavým srdcem! Jak těžké je pro vás uvěřit všemu, co říkali proroci! Copak nebylo nutné, aby to Kristus vytrpěl a získal svou slávu?“ (Lukáš 24:25, 26) Pak jim vysvětluje řadu pasáží z Písma, které se vztahují na Krista.

Nakonec všichni tři přichází k Emauzům. Oba učedníci by si rádi poslechli víc, a tak na muže naléhají: „Zůstaň s námi, protože se blíží večer a brzy bude tma.“ Muž souhlasí a společně si dají něco k jídlu. Když se muž pomodlí, rozláme chleba a podá jim ho, učedníci poznají, že je to Ježíš. On jim ale zmizí. (Lukáš 24:29–31) Teď jsou si stoprocentně jistí, že Ježíš je naživu!

Oba učedníci nadšeně sdílí svoje pocity: „Nehořelo snad naše srdce, když s námi po cestě mluvil a jasně nám vysvětloval Písmo?“ (Lukáš 24:32) Rychle se vydávají zpět do Jeruzaléma, kde nachází apoštoly pohromadě s dalšími učedníky. Než může Kleofáš a druhý učedník popsat, co zažili, ostatní jim říkají: „Pán byl opravdu vzkříšen a objevil se Šimonovi!“ (Lukáš 24:34) Pak ti dva učedníci vypráví, jak se Ježíš objevil jim. I oni ho viděli na vlastní oči.

Najednou se ale stane něco, co všechny šokuje – Ježíš se objeví v místnosti, kde právě jsou! Zdá se to neuvěřitelné, protože učedníci předtím ze strachu z Židů zamkli dveře. Přesto je teď Ježíš mezi nimi. Poklidně jim říká: „Pokoj vám.“ Oni jsou ale vyděšení. Podobně jako před nějakou dobou si myslí, „že vidí ducha“. (Lukáš 24:36, 37; Matouš 14:25–27)

Aby Ježíš dokázal, že není žádný přízrak ani nějaká jejich fantazie, ale že má lidské tělo, ukazuje jim svoje ruce a nohy a říká: „Proč jste rozrušení a proč v srdci pochybujete? Podívejte se na moje ruce a nohy, že jsem to já. Dotkněte se mě a podívejte se: Duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte u mě.“ (Lukáš 24:36–39) Jsou užaslí a bez sebe radostí, ale i tak je pro ně těžké tomu uvěřit.

Ježíš se je dál snaží přesvědčit, že je skutečný, a tak se ptá: „Máte tu něco k jídlu?“ Podají mu kus pečené ryby a on ji sní. Pak je vybízí:  „Vzpomeňte si, co jsem vám říkal, dokud jsem byl [před svou smrtí] ještě s vámi, totiž že se musí splnit všechno, co je o mně napsané v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a v Žalmech.“ (Lukáš 24:41–44)

Ježíš už předtím pomohl Kleofášovi a učedníkovi, který cestoval s ním, aby pochopili význam určitých pasáží z Písma. A teď dělá to samé pro všechny ostatní. Říká: „Je napsáno, že Kristus bude trpět a třetí den vstane z mrtvých a že se bude na základě jeho jména ve všech národech kázat pokání k odpuštění hříchů, počínaje Jeruzalémem. Vy o tom máte vydávat svědectví.“ (Lukáš 24:46–48)

Z nějakého důvodu teď s nimi není apoštol Tomáš. Ostatní mu v následujících dnech nadšeně říkají: „Viděli jsme Pána!“ On jim ale odpovídá: „Pokud neuvidím na jeho rukou rány po hřebech a nedotknu se jich prstem a nedotknu se rukou rány v jeho boku, rozhodně tomu neuvěřím.“ (Jan 20:25)

O osm dní později jsou učedníci znovu pohromadě v zamčené místnosti a tentokrát je s nimi i Tomáš. Objeví se mezi nimi zhmotnělý Ježíš a zdraví je: „Pokoj vám.“ Obrací se k Tomášovi a říká: „Podívej se na moje ruce a dotkni se jich. Natáhni ruku a dotkni se rány v mém boku a už nepochybuj, ale věř!“ Tomáš vykřikne: „Můj Pane a můj Bože!“ (Jan 20:26–28) Už nemá žádné pochybnosti o tom, že Ježíš je naživu jako mocná duchovní bytost, která zastupuje Boha Jehovu.

„Uvěřil jsi, protože jsi mě viděl?“ říká Ježíš. „Šťastní jsou ti, kdo neviděli, a přesto věří.“ (Jan 20:29)