V Gruzii přišel ke stojanu s publikacemi muž a křičel: „Tady kázat nebudete! Do Gruzie patří pravoslavná církev!“ Bratr, který stál vedle stojanu, se ho zeptal, jestli už někdy naše publikace četl. Muž přiznal, že zatím ne. Bratr mu proto nabídl, aby si něco ke čtení vzal. Jeho rozumný přístup muže  uklidnil, a tak si pár publikací odnesl. O několik dnů později se vrátil a za svoje chování se omluvil. Řekl, že z našeho časopisu předčítal své nevidomé matce. Oběma se to velmi líbilo a rádi by si přečetli něco dalšího. Pro nové časopisy si teď ke stojanu chodí pravidelně.

Dva bratři z Ázerbájdžánu v kazatelské službě oslovili mladého muže, který stál venku před budovou, a začali mu vydávat svědectví. Muž jim řekl: „Tohle poslouchat nemůžu, to by byl hřích.“ Potom ze zadní kapsy vytáhl nůž a povídá: „Ukřivdili mi a já teď půjdu zjednat spravedlnost.“

Bratry to nejdřív zarazilo, ale pak řekli: „Zabít někoho je hřích.“

Muž se jich zeptal: „Tak co mám dělat?“ Přečetli mu Římanům 12:17–21 a vysvětlili mu, že pomsta patří Bohu a že se nemáme nechat přemoci zlem, ale neustále přemáhat zlo dobrem. Řekli mu, jakou moc mají mírná slova, a že kdyby někomu ublížil, nebo ho dokonce zabil, trápilo by ho potom svědomí. Na muže to očividně zapůsobilo.

Asi o hodinu později bratry vyhledal a řekl jim: „Právě se vracím od člověka, kterého jsem chtěl zabít. Nic jsem mu neudělal. Problém jsme spolu vyřešili. Nebýt vás, tak by to asi dopadlo špatně.“  Svědkové mu vysvětlili, že to byl vlastně Jehova, kdo mu pomohl.

Před několika lety přestala jedna sestra z Norska chodit na shromáždění a do kazatelské služby. Když se ve službě na veřejnosti začaly používat pojízdné stojany, často kolem jednoho procházela, když šla nakoupit.

Se svědky u stojanu se sice do řeči nikdy nedala, ale zajímavé poutače a nabízené publikace ji zaujaly. Také si všímala toho, jak přátelsky se svědkové chovají a jak hezky vypadají. Nakonec to v ní probudilo touhu se do sboru a k Jehovovi vrátit.

Všimla si loga webových stránek jw.org a rozhodla se na ně podívat. Byla překvapená, jak snadno tam lze zjistit adresu nejbližšího sálu Království a časy shromáždění. Stáhla si pár publikací a s určitými obavami se vydala do sálu. Tam ji hezky přivítali a starší zařídili, aby s ní jedna sestra studovala Bibli. Ve sboru si brzy našla dobré přátele a nyní pravidelně chodí na shromáždění a do kazatelské služby. Je šťastná, že má s Jehovou zase blízký vztah.

Ronja, 15letá dívka z Norska, si ve školním autobuse povídala se třemi kluky ze třídy o evoluci. Řekli jí, že věří hloupostem, a ona v tu chvíli nevěděla, co na to říct. Musela si svoje znalosti trochu oprášit,  a tak poprosila maminku, aby jí pomohla najít nějaké dobré argumenty pro existenci Stvořitele.

Další den na cestě do školy Ronja spolužákům řekla argumenty, které si připravila. Kluci se jí ale jenom vysmáli. Jeden z nich hlasitě prohlásil: „V tomhle autobuse nikdo v Jehovu nevěří! Všichni věříme v evoluci. Tak schválně: Kdo věří v Jehovu, ať zvedne ruku.“ Ronja byla překvapená, když jeden klučina, který seděl poblíž, zvedl ruku a řekl: „Já v Jehovu věřím.“ Dvě další děti se přidaly: „My v něj taky věříme!“ Ronjin rozhovor se spolužáky totiž zaslechli i ostatní a některé z nich její argumenty přesvědčily.

Jedno odpoledne přišli do pobočky v Dánsku dva arabsky mluvící muži ze Sýrie. Sestrám na recepci řekli, že hledají svědky Jehovovy. Když je sestry ujistily, že jsou na správném místě, byli nadšení. Jak se ale dostali k adrese pobočky? Pracovníkům městské knihovny ukázali na mobilním telefonu fotku vydavatelské strany knihy Co Bible doopravdy říká? v arabštině. Ti jim pak adresu pobočky vyhledali.

Muži moc dobře dánsky neuměli, a tak sestry na recepci zavolaly bratra, který mluví arabsky. Ukázalo se, že jeden z těch mužů by moc rád poznal Bibli. Bratr si zapsal jeho adresu a slíbil, že se za ním brzy zastaví a vezme s sebou ještě jednoho arabsky mluvícího bratra.

Když za ním přišli, zjistili, že ten muž se svědky Jehovovými v kontaktu nikdy nebyl. Přestože na schránce neměl jméno, podle kterého by se dalo usoudit, že tam bydlí někdo arabsky mluvící, našel ve schránce knihu Co Bible říká v arabštině. Protože je negramotný, poprosil svého kamaráda, aby mu z knihy předčítal. Za tři dny měli knihu přečtenou. To, co ten muž slyšel, stačilo, aby poznal, že našel pravdu.

Žít jako uprchlík daleko od rodiny pro něj není jednoduché, ale útěcha z Bible mu je velkou pomocí. Když ho bratři navštívili poprvé, zeptal se jich: „Proč jste nepřišli už dávno? Přesně tohle potřebuju.“  Ve studiu Bible pokračuje a z toho, co se dozvídá, má obrovskou radost.

Dmytryj pracoval jako manažer v jedné tabákové firmě na Ukrajině. Čím dál tím víc si ale uvědomoval, jak moc je kouření pro lidské zdraví škodlivé, a tak ze své dobře placené práce odešel. Pak v průběhu tří měsíců zemřela jeho maminka i tchyně. Byl tím otřesený. Odpovědi a útěchu hledal ve své církvi, ale marně. Jeden jeho kamarád mu řekl, že být protestantem znamená mít „křížek na krku a prázdnotu v srdci“. A přesně tak se Dmytryj cítil. Uvědomil si, že o Bohu a Bibli vlastně nic neví. S pocity zoufalství se začal modlit o pomoc. Pak si vzpomněl, že slyšel o svědcích Jehovových. Na internetu si našel naše stránky a zaujalo ho, kolik informací tam o Bibli je. Také si vyhledal adresu nejbližšího sálu Království. Když dorazil na parkoviště, přivítal ho pořadatel a zeptal se ho, jak mu může pomoct. Dmytryj mu řekl, že potřebuje studovat Bibli. Teď už je to šest měsíců, co Dmytryj studuje. Také pravidelně chodí na shromáždění a podává na nich komentáře.

Paul a Faith, kteří žijí v Británii, si hezky popovídali se Susan a domluvili se na další návštěvě. Když se tam vrátili, Susan doma nebyla. Vzpomněli si na  doporučení z Naší služby Království z listopadu 2014, a tak jí tam nechali vzkaz, že přijdou následující den. Druhý den opravdu přišli a na dveřích na oplátku našli vzkaz od Susan. V něm jim vysvětlila, že nakupuje pro svou dceru, která se bude vdávat. Paul a Faith jí nechali další vzkaz, že se staví příští týden. Ten den na ně Susan opravdu čekala a začali společně studovat knihu Co Bible říká.

Protože Susan chystala svatbu svojí dcery, požádala Paula a Faith, jestli by mohli další návštěvu odložit. Když přišli příště, nikdo se neozýval, a tak zanechali vzkaz se svým telefonním číslem. Potěšilo je, když jim Susan napsala textovou zprávu. Omlouvala se, že je neslyšela. Zrovna totiž byla na zahradě  a mluvila se sousedkou. Od té doby Susan studuje Bibli pravidelně a nedávno přišla poprvé na shromáždění.

Paul a Faith si zanechávání vzkazů v kazatelské službě oblíbili. Říkají: „Pomocí vzkazů komunikujeme s několika dalšími lidmi. Je to skvělá věc!“

V srpnu 2014 byl jeden bratr v Maďarsku hospitalizován s plicní embolií. Nedlouho na to zemřel. O zdravotní sestře Tünde, která o něj v nemocnici pečovala, jeho manželka napsala:

„V létě roku 2015 jsem byla se svým synem na regionálním sjezdu ‚Napodobujme Ježíše‘. Po skončení sjezdu jsme stáli na parkovišti a chystali se na cestu domů. Najednou se přede mnou zastavila nějaká žena, pustila tašky na zem, objala mě a rozbrečela se. Byla to ta sestřička, která se rok předtím o mého manžela starala, když byl na jednotce intenzivní péče. Řekla mi, že na začátku směny se zdravotní sestry přidělují k jednotlivým pacientům. A ona se pokaždé modlila, aby mohla být u mého manžela. To se také vždycky stalo.

Díky tomu, jak se choval a jak neustále mluvil o své naději, se Tünde rozhodla, že se svědky Jehovovými začne svědomitě studovat Bibli.

Ve studiu Bible pokračuje a těší se na to, až se s mým manželem zase uvidí. Nemůže se dočkat, až  mu řekne, jak jí jeho chování a silná víra pomohly, aby poznala Jehovu a jeho úžasné sliby.“

Některé hraniční přechody mezi Řeckem a Bulharskem byly občas kvůli různým protestům a blokádám zavřeny. Řidiči proto museli čekat v kolonách dlouhých desítky kilometrů. Jeden sbor v Bulharsku to využil k tomu, aby lidem v kolonách nabízel ke čtení naše publikace. Bratři se na hranice vydávali s publikacemi ve 12 jazycích. Mnozí řidiči nákladních aut byli vyčerpaní a rozmrzelí, ale chtěli si povídat. Bratři jim s pochopením naslouchali a snažili se je povzbudit. Jeden řidič se jich zeptal, jestli jsou svědkové Jehovovi. Když mu to zvěstovatelé potvrdili, řekl jim: „Myslel jsem si to. Takhle kážou jenom svědkové Jehovovi.“ Další řidič v dobrém prohodil: „Ani tady se před vámi neschováme? Tak to gratuluju. Díky, že lidem nabízíte něco pozitivního.“ Jiný řidič řekl: „O vaše publikace jsem nikdy zájem neměl. Ale teď si je rád přečtu.“ Když bratři přišli k jednomu řidiči, začaly mu po tvářích stékat slzy. Svěřil se jim, že byl kdysi také svědek. Bratři ho povzbudili, aby si nejen přečetl naše publikace, ale také se zase spojil se sborem.